Report z B my Lake 2015 od finche

Říká se, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky, já jsem do ní letos se svými kamarády vstoupil již potřetí v rámci návštěvy festivalu B my Lake. Ten po dvou letech změnil svůj domov, když se přestěhoval do městečka Zamárdi, kde se už několik let koná starší a slavnější kolega Balaton Sound.

21.9. 2015 18:36:21 | reporty | finch

Report z B my Lake 2015 od finche

Hned v úvodu musím zmínit, že minimálně z jednoho důvodu tato změna festivalu rozhodně neprospěla a byl to v podstatě jediný větší zádrhel jinak bezproblémového čtyřdenního klání. Areál se oproti prvním dvěma ročníkům o něco málo zmenšil, čímž se tři hlavní pódia dostala až moc blízko sebe. Co to mělo za následek, snad ani nemusím vysvětlovat. Na hlavní stagi to nebylo tak markantní a časté, ale na zbylých dvou menších se zvuk při bezbeatových pasážích kopal z těch ostatních a často nepomohl ani výběr místa po stranách přímo před reproduktory. Ve finále řeknete, že to zas tak hrozné nebylo, ale když to evidentně vadilo i některým DJs, kteří se s kyselými obličeji nelibě otáčeli během jejich hraní směrem k hlavnímu podiu, je to problém, který se musí do dalšího ročníku vyřešit.

Vše ostatní jinak šlapalo na výbornou, člověk dostal výborný hudební program na špičkovém zvuku, měl si kde nabít festivalovou kartu, kterou se platilo místo hotovosti, v případě potřeby se měl kde dobře najíst i napít a v případě jiné potřeby to i vrátit matce přírodě zpět. Kdo chtěl, mohl si pořídit nějaké to festivalové triko, tílko či kšiltovku, na ostatní vymoženosti moderní doby byste ale narazili marně. I podle slov pořadatelů se festival profiluje více do undergroundu a já osobně jsem velice rád, že si tuto tvář dokázal udržet i letos.

Den nultý – islandská nádhera

Jak už je v posledních letech na Balaton Soundu i B my Lake zvykem, koná se na festivalu i nultý den. Hraje pouze hlavní stage a vy tak máte šanci si ještě před hlavním programem vyměnit lístek za pásku, prohlédnout areál, zhodnotit zvukovou aparaturu, lehce hodit bokem či si začít naostro užívat festivalového dění.

Já osobně jsem letos nultý den pojal opět lehčeji, byl jsem zvědavý hlavně na Islanďany GusGus. Ještě před nimi vystupovala, spolu s neznámou zpěvačkou, kapela Miz Jons, původem Maďaři, toho času žijící v Londýně. Možná to byl jen můj subjektivní pocit, ale doslova uječenější hlas jsem v životě možná neslyšel, a když k tomu připočtete nevalný hudební doprovod, nebyl to zrovna ten nejlepší začátek festivalu :). Vše jsme ale s kolegy brali s nadhledem a netrpělivě očekávali již zmíněné GusGus. Měl jsem možnost je slyšet již dvakrát, v obou případech dva mužské členy kapely, na letošní B my Lake si ovšem přivezli i zpěvačku a bylo to znát. I bez ní v těch dvou případech předvedli skvělé koncerty, s ní se ovšem celý projev kapely dostal na další úroveň, prolínaní mužského a ženského vokálu bylo perfektní, stejně jako celé vystoupení.

Po GusGus pak nastoupila polovička kanadského dua Art Department, konkrétně Jonny White. Ten lehce přitvrdil a dal tak konečně pořádně vyniknout skvěle připravenému sound systému. Jeden z kamarádů ho na sociálních sítích okomentoval slovy, cituji: „čistej křisťálovej zvuk že ani krystal není tak křišťálovej“. Mohutnost, sílu a basy ani nebudu zmiňovat, ty jsou „v ceně“ :) Po Art Department měl pak ve tři začínat Ilario Alicante, na kterého jsem byl také zvědav, o zhruba půl hodiny dříve se ale za silnějšího mrholení vracíme zpět do našeho přechodného bydliště, rozhodně není všem dnům konec.

Den první – německé pohádky

První ostrá šichta nám začíná v sedm hodin večer, kdy na menší My Stage stíháme poslední hodinku z tříhodinového vystoupení berlínského dua The/Das. Polovička dua Fabian Fenk nám servíruje eklektické, místy až vesmírné techno, sem tam okořeněné elektrem, baví nás. Po něm nastupuje DJ a producent, na kterého jsme se všichni hodně těšili, a Němec Lake People nám názorně předvádí, proč v poslední době letí jeho hvězda nahoru. Jeho vytříbená deepová selekce je jak dělaná pro to, zavřít oči a nechat se unášet. Pro ty, kdo by chtěli mít oči otevřené, je tu, pokud si dobře pamatuji, 14 stroboskopů a za nimi nebe ze stříbrných hvězd, které jsou od svých kulatých kolegů efektně nasvícené…

Lake People @ B my Lake 2015, Day 1

Zasněná hodinka a půl končí a já se odebírám na hlavní B Stage zjistit, jak si vede člen slavné bratrské dvojice Kalkbrennerovců, Fritz. V první chvíli jsem lehce v šoku a říkám si, jestli jsem náhodou nezabloudil na sousední, komerčněji laděný festival Strand, který se konal hned vedle B my Lake, a kde byl hlavní hvězdou Steve Aoki. Zrak i sluch mě ovšem neklamou, lidé se ale evidentně baví, tak proč ne, tu hodinku vydržím, alespoň budu natěšenější na to, kvůli čemu tu dneska hlavně jsem :)

Hodinka naštěstí rychle uplynula a na podiu se rozehrává další německá pohádka, tentokráte na vlnách techna a v podání pána, který si říká Recondite, a který hraje zásadně live. Začíná zvolna, hraje si se zvukem, postupem času ale přitápí pod kotlem a ve finále nás drtí jeho největšími peckami, dokonalý techno koncert. Poté nastupuje staré známé italské duo Tale of Us. Loni předvedli skvělý výkon, letos opět převádí jejich jedinečný styl, i když zlehka přitvrdili. Tento sound by se zanedlouho českému publiku v pražském klubu Roxy mohl zamlouvat.

Zbytek prvního dne pak prožíváme na druhé stagi či v jejím okolí za doprovodu Robaga Wruhmeho a Butche, ve čtyři hodiny ráno nás potom uchvacuje hvězdička z Irska, Niall Mannion alias Mano Le Tough. Předvedl výborný deep housový set, podle několika jedinců z naší výpravy vůbec ten nejlepší, jaký jsme mohli během letošního ročníku slyšet.

Den druhý - Den pionýrů

Začátek druhého dne nám nabídl šanci slyšet na zahraničním festivalu i českého zástupce. Byl jím protřelý DJ Orbith, který začínal hlavní stage v šest hodin odpoledne. Slyšel jsem ho zhruba prvních a posledních deset minut, ve kterých hrál pěkné techno a i podle komentářů kamarádů a lidí na sociálních sítích, kteří slyšeli celý jeho set, rozhodně ostudu české djské škole neudělal :) Zbývající část Orbithova setu jsem strávil na vedlejší stagi, kde doslova diktoval německý matador Efdemin. Několik málo minut po šesté hodině odpolední, na sluníčku na open air festivalu byste si řekli, že to bude příjemný set na rozjezd. Omyl, sice už měl hodinku za sebou, ale Efdemin to bušil hlava nehlava většinou z vinylu, sem tam z CD a spolu s mými dvěma kolegy jsme si užívali tuto skvělou, místy oldschoolově znějící, techno masáž…

Efdemin @ B my Lake 2015, Day 2, part 2

Poté se po skončení Orbitha vracím na My Stage, kde své představení rozehrává Dominik Eulberg. Jeho produkci a setům jsem nikdy moc nehověl a tady mi to potvrzuje. Jakoby nevěděl, co hrát, je to moc rozhárané, utíkám pryč na luxusní hamburger a poté na hlavní B Stage. V devět hodin zde začíná anglické duo Dense & Pika, na které jsem byl celkem zvědavý. Ne, že by mě zklamali, ale jejich monotónní styl bez smyček a ploch mě moc nezaujal, do jejich syrového bouchání tak skvěle pasoval hit letošního léta Bjarki – I Wanna Go Bang. Po necelé hodince opět přecházím vedle, za chvíli tu začíná pan hračička z Bulharska, mistr KiNK. V mých zápiscích z festivalu k němu nacházím “perfekto, hrátky, žádná divočina, pohodička” :) Když k tomu připočtete jeho věčně rozesmátou tvář, vychází z toho další skvělý zážitek. Tempo tohoto ročníku je ovšem opět neúprosné, a tak se po hodince vracím na hlavní stage zkontrolovat dalšího profesora oboru techno. Johannes Heil live je taková jistota, víte, co čekat, a taky to dostanete, německé syrové techno.

Půlnoc je již za rohem a dav začíná šílet. Nastupuje první ze dvou největších hvězd letošního klání, Sven Väth. Zde asi není moc co popisovat, opět jsme svědky skvěle postaveného a vygradovaného příběhu, tak, jak to umí jen „papá“. Po něm nastupuje jeho kolega a kamarád, další velikán, Richie Hawtin. Abych pravdu řekl, moc velká očekávání jsem neměl, navíc po Svenovi jen pár jedinců umí udržet vysoko nastavenou laťku. Richie je naštěstí jedním z nich, jsme svědky dalšího jedinečného pojetí techna, půl hodinky před koncem jeho setu se s ním ale loučím.

Závěr druhého dne totiž obstarala dvojka, kterou jsme slyšeli už na prvním ročníku, kdy dostali čas od osmi hodin večer posledního dne. Letos měli výsadu uzavírat program dne druhého na vedlejší stage, které se zhostili na výbornou. Jejich styl se lehce podobá jejich slavnějším kolegům Tale of Us a bystřejší z Vás již jistě uhodli, že řeč je o italské dvojici Mind Against. Rozličné zvuky, kouzelné melodie, na závěr několikrát vygradovaný track a potlesk publika, toť další vydařené ráno u břehů Balatonu.

Den třetí – vydařený závěr

Poslední dějství nám hned ze startu zkazila zpráva, že námi velice očekávaný Dusty Kid kvůli problémům s jeho letem nevystoupí. Jelikož měl vystoupit na hlavní stagi jako první, mohli jsme alespoň déle relaxovat, což se po dvou náročných dnech hodilo. Do areálu se tedy dostáváme okolo osmé hodiny večerní a stíháme půlhodinku Francouze Popofa. Jindy bych asi znuděně odešel, techhouse v jeho podání, na tomhle zvuku, se mi ovšem zamlouvá. Po něm nastupuje další italská dvojka, dříve si říkající Minicoolboyz, toho času Many Reasons. Se změnou jména přišla i změna zvuku, jejich sound je teď lehce minimalističtější, rozhodně neurazí. Jelikož ale mezitím dostávám reference na umělce hrajícího na vedlejší stagi, po půlhodince se přesouvám ukojit svoji zvědavost.

Jestli Vás někdy zajímalo, jak se cítí moucha chycená do pavučiny, tak já už to vím. Po pár minutách si uvědomuji, že jsem totálně chycen v jeho hudební pavučině a každým dalším trackem mě do ní Lawrence namotává čím dál víc. Fantazie…

Lawrence @ B my Lake 2015, Day 3

Jelikož jsem přišel zhruba v půlce vystoupení, po hodině je konec, já se vracím na hlavní stage a přehazuji hudební mód zpět do techna. Právě začínají dlouholetí tahouni skotské techno scény, kteří v poslední době údajně pozměnili jejich sound a hned od začátku je jasné, že tím správným směrem. Slam se s ničím nemazlí a drtí nás tvrdým technem, ani oni si samozřejmě neodpustí Bjarki - I Wanna Go Bang. Po nich přebírá otěže domácí stálice Hot X, který drží nastavený směr a po něm nastupuje Angličanka Nicole Moudaber. Její styl mi moc nevyhovuje, navíc začíná pršet, další minuty tak trávíme u vedlejší stage pod stromem, k tomu nám příjemně hraje Nick Curly. Déšť ustává, jdu omrknout zlámanou stage, na které jsem se letos zatím moc nezdržel. Ve dvě hodiny v noci tu začíná Němec Florian Harres, pokračovatel bývalého dua Phace. Dává jednu pecku za druhou a dav se může uskákat. Závěr dne i celého festivalu pak obstarává výborný německý DJ a producent, který si říká &ME. Připravil nám skvělé rozloučení na vlnách deep housu, v šest ráno ale hudební produkce nemilosrdně končí, na hodinku se ještě poslední dva přeživší z naší výpravy přesouváme na after party a poté konečně do našeho přechodného bydliště. Čtyřdenní hudební maraton je u konce, zanechal v nás opět jen ty nejlepší vzpomínky.

Závěrem asi nemá cenu nic moc dodávat. Na B my Lake jezdí každý rok stále více Čechů a jak ti, kteří už mají za sebou více ročníků, tak ti, kteří byli poprvé, všichni si ho nemůžou vynachválit. I když se celkovými kvalitami zatím nemůže rovnat zavedeným festivalům jako Sziget či Balaton Sound (a možná to pořadatelé ani nechtějí), v tom, co dělá dobrý festival dobrým festivalem, a sice kvalitou zvukové aparatury a hudební produkce, je zatraceně dobrý. Tak třeba příští rok na viděnou :)

REKLAMA
DOPORUČUJEME
RAVE.cz - hudební server nejen o taneční scéně