Retrák: David Bowie - Low

V příjemné záplavě knih o moderní hudbě v loňském roce vynikl titul Bowie v Berlíně (nový život v novém městě), který pojednává o letech, která David se svým kumpánem Iggy Popem v tomto městě strávil. I tato skvělá knížka mě konečně donutila se konečně rozhoupat k recenzi alba Low, které patří k mým vůbec nejoblíbenějším.

1.3. 2013 17:47:54 | recenze | Jan „ian“ Hromek

Foto: Bowie, Coco a Iggy v Moskvě 1976

David Bowie - Low [RCA - 1977]

A: 1. Speed of Life, 2. Breaking Glass, 3. What in the World, 4. Sound and Vision, 5. Always Crashing in the Same Car, 6. Be My Wife, 7. A New Career in a New Town,
B: 1. Warszawa, 2. Art Decade, 3. Weeping Wall, 4. Subterraneans

Kdo zažil současnou bezstarostnou atmosféru města na Sprévě, těžko bude věřit, že si tam před 35 lety přijel Bowle dát do pořádku svůj osobní život deklasovaný především těžkou závislostí na kokainu. A ten, kdo někdy četl autobiografickou knihu My děti ze stanice ZOO berlínské narkomanky Christiane F. odehrávající se v téže době, těžko pochopí, že si právě sem přijel odpočinout od heroinu Bowieho kamarád Pop. Mimochodem, společně s poslechem Low by četba „Dětí“ zadělala na hodně depresivní noc.

Šílený umělec

V polovině 70. let se Bowle ocitl na křižovatce. Umělecky se mu sice docela dařilo, ale měl za sebou finančně velice bolestný „rozchod“ s manažerem a k tomu před rozpadem manželství s modelkou a herečkou Angelinou - „Angie“. Umělec tehdy přežívající v LA se ale doslova ubíjel v závislosti na kokainu, který byl vedle mléka a papriček jeho jedinou stravou. Dokladem jeho tehdejšího životního stylu je hned několik blábolivých televizních rozhovorů a dokumentů, kde je už na tak extravagantního člověka, jakým i v lepších dobách Bowie byl, docela smutný pohled. Ale nejen to - věčně posmrkávající, vyhublý, paranoidní a počínající schizofrenií ovládnutý David se vzepjal k výbornému albu Station to station, které „Útlý bílý vévoda“ (jak si v té době říkal) natočil, aniž by mu údajně z nahrávání zůstaly nějaké vzpomínky. I možná tento zážitek byl impulsem k radikální změně. Nový kontinent, nové město, nový domov, nová hudební kariéra i nový život. A tím městem se měl stát Berlín.

Nová kariéra v novém městě

Berlín, přesněji západní část - 3/4 města co zůstaly po 2. světové válce pod správou západních mocností, odříznutý od demokratického světa nejen tehdejším Východním Německem, ale i proslulou Berlínskou zdí. Berlín - „hlavní město heroinu“ - nebyl jen cílem emigrantů, co sem z východního bloku prchali, stal se i útočištěm lidí ze Západu: od odpíračů vojenské služby po alkoholiky, kterým vylidňující se metropole poskytla potřebnou anonymitu a nezájem okolí. Spirituální město přitahovalo i umělce: Lou Reed po něm pojmenoval své album, aniž tam kdy byl, Sex Pistols tam našli na pár dní klid, když byli z Británie veřejností doslova vyštváni. Totéž tu našel i Bowie a kromě toho i inspirativní prostředí berlínských kaváren, kin, klubů, galerií a kabaretů. A také studia Hansa, kde se rozhodl své poslední nahrávky vznikající u Paříže v Château d'Hérouville dokončit a finálně zmixovat.

Nahrávání Low přineslo Bowieho nový tvůrčí styl, většinou nechal doprovodné muzikanty nahrát svůj part, poté do něj nazpíval narychlo složený text a nechal skladbu dokončit. Velký vliv měly experimenty studiového producenta Viscontiho, který si pomocí harmonizéru s oblibou hrál s fázovaním a asynchronním posunem zvuku - ten byl ve výsledku plný, lehoučký a zdánlivě nekonečný. Chaotický styl náhody doplnil extravagantní muzikant Brian Eno, co všechny zúčastněné nutil bořit konvenční postupy. A poslední element: Bowie se nijak netajil obdivem k vlně německých kapel jako Can, Neu! nebo Kraftwerk. Sám si elektronický zvuk osahal už při přípravě soundtracku filmu The Man Who Fell to Earth (momentka z něj se pak dostala na obal Low). Bowie zde mimochodem hrál příznačnou roli mimozemšťana, který zabloudil na naši planetu.

Poslechni si: David Bowie - Always Crashing in the Same Car

Hudba s Marsu

A to je přesné. Výsledek zní jako cokoliv jiného, než na co byli do té doby posluchači zvyklí. Natož od rockové hvězdy. Na první stranu se dostala tříšť motivů, které se tam objevují v podobě různě uspořádaných a polodokončených skladeb. Na „béčko“ zbyly rozsáhlejší převážně instrumentální kompozice. Úvodní Speed of Life nedostala nikdy text, takže z ní vznikl pahýl, který navíc nemá pořádný začátek ani konec. Podobně dopadla i A New Career in a New Town, co zní jako složená z tradičního rocku a nádherné techno-ambientní skladby. Pochmurně ambientní pasáž dostala i Always Crashing in the Same Car, freneticky pac-manovský zvuk zdobí What in the World. Be My Wife je jako hudební číslo z berlínského kabaretu. I v Sound and Vision se posluchač načeká, než si Bowie dal dohromady verše a stoupl si k mikrofonu.

Mimochodem texty - spíše než jako souvislá vypravování jsou to útržky, odněkud vytažené vzpomínky, sny a volné asociace. V Breaking Glass se odráží Bowieho záliba v kabalistické černé magii („Nedívej se na koberec, namaloval jsem tam něco ošklivého“), v Sound and Vision apatický a zakletý ve svém elektricky modrém berlínském pokoji čeká na polibek Inspirace. Be My Wife reflektuje jeho rozpadající se manželství i neschopnost najít vnitřní řád, zázemí a skutečný domov („žil jsem všude po světě, ale odevšad jsem utekl“). Jednou z nejzajímavějších skladeb je Always Crashing in the Same Car, metafora života, který nemá východisko. Podobně jako hrdina, co jezdí dokola autem v podzemí hotelové garáže, se točí v bludném kruhu stejných chyb. Prý Bowie našel inspiraci ve skutečné události, kdy se chtěl zabít nárazem auta v plné rychlosti do zdi.

Poslechni si: David Bowie - A New Career In A New Town

Zeď nářku

Nutno říct, že strana „B“ je ještě ponuřejší materiál. Pokud je tu Bowie slyšet, je jeho hlas použit jen jako další zvuková stopa, nebo je syntetizátorem „namnožen“ do jakéhosi katedrálního chóru. Jsou tu tři kompozice odkazující k Berlínu. Subterraneans je věnovaná obyvatelům východní části, co žijí své skutečné životy skryté někde v podzemí a v exilu vlastního vnitřního světa. Od svobodného Západu je dělí berlínská zeď - Weeping Wall - a ten je zase jen odleskem své bývalé kulturní bohatosti a kypícího života - Art Decade. A nakonec Warszawa. Její geneze sahá až do Bowieho přes komunistické Polsko do Moskvy. Ve Varšavě vlak zastavil na jednom okrajovém nádraží, kde se do města zakouslo jedno z nekonečných panelových sídlišť. Bowie z vlaku vystoupil a v malém krámku si koupil nahrávky slezské lidové hudby. Výsledek obsáhne bezútěšnost polské metropole, co po kompletním zničení během druhé světové války vstala z mrtvých, i duchovnost chrámové hudby.

Video: David Bowie Warszawa

Představte si, že jste šéfem vydavatelství a vaše největší hvězda vám na vánoční trh přinese výše popsané. Zděšení hlavounů gramofonového průmyslu odsunulo Low s tím, „že si toto stejně nikdo nekoupí,“ až na počátek roku 1977. Album rychle stoupalo v žebříčcích, aby z nich stejně rychle vypadlo. Zmatená byla i kritika, která se bála označit Low za temné, depresivní a negativní, aby se dobrala k tomu, že vlastně neobsahuje emoce vůbec žádné - je úplně prázdné.

Dnes, s odstupem více jak tří dekád let, víme, že jím vyjádřená tíseň, klaustrofobie, chlad a odcizení jsou naopak něčím posluchačsky silně dráždivým. A za jeho neuceleností, rozervaností a diskontinuitou nacházíme mnohoznačnost a hloubku. Je komplikované a vyvolává mnoho otázek, na které není snadné odpovědět. Joy Division si počátcích říkali právě Warszawa, Depeche Mode našli azyl v jeho citovém vakuu, U2 v Berlíne natočili vrcholné dílo Achtung Baby! a Thom Yorke tu našel pobídku na cestu nikdy nekončícího experimentu. A pro všechny dává Low i celý Bowieho berlínský pobyt rozluštění alespoň jedné hádanky: hledejte, nebojte se udělat za dosavadním životem radikální řez. Jeho nový začátek najdete třeba na druhém konci světa.

Ponuré Low je, a teď se nadechnete: nejlepší album všech dob.

Poslechni si: David Bowie - Low [full album]

Video: David Bowie - Be My Wife

REKLAMA
DOPORUČUJEME
RAVE.cz - hudební server nejen o taneční scéně