Apokalypsa The Bells: Návrat velkého mistra

Neuvěřitelné 33. pokračování legendární party, konané ve jménu pomalu nejslavnější techno hymny a navíc za účasti jejího geniálního autora? To jsme si přeci nemohli nechat ujít.

23.11. 2010 06:53:27 | reporty | Holy Jay

Skvěle obsazená akce, velká jména, perfektní hudba, dobrá organizace.

Vpravo v bok!

Ti z vás, kteří byli na Citadele s Paul van Dykem, již určitě tušili, jakých změn dozná uspořádání areálu od minulého dílu Apokalypsy. Pódium se přesunulo z levé na pravou stranu haly a otočilo se o devadesát stupňů ve směru hodinových ručiček. Naproti němu pořadatelé postavili několik parádních tribun, za nimi celkem klidná místa k sezení, stánky s jídlem a pitím. Ty se pak nacházely i po stranách rozlehlého parketu.

Deset tisíc těl, dvě šatny.

Do pavilonu P jsem se po poměrně zdlouhavé cestě z Prahy dostal někdy po desáté hodině, jsa ještě více zbrzděn nepříjemnou frontou u šaten, která se před pouhými dvěma odbavovacími pultíky prostě nemohla nevytvořit. Ach jo, stále ta stejná písnička. Na parket tedy nastupuji těsně po konci unikátního vystoupení Francouze Pascala Kleimana, ve chvíli, kdy svůj set zrovna rozjíždí matador holandské techno scény Steve Rachmad. Spolu s prvními návštěvami barů zároveň hledám na parketu vhodné místo, s optimálním zvukovým komfortem. Rád bych býval tančil někde uprostřed, ale právě tam se mi zvuk zdál příliš hlasitý a zkreslený. Lehce stranou to určitě bylo lepší.

Scéna, světla, tanečnice. Vše v pořádku.

Pěkně se začíná rozehrávat světelný park, postavený na klasických zelených laserech. Na mola po obou stranách pódia se co chvíli vyhoupnou krásné go-go tanečnice v kostýmech dle avizovaných témat. Ty ale po pravdě řečeno dost splývaly. To ale vůbec nevadí, o to tu nejde a rozhodně bych nechtěl, aby vizuální stránka nějak převýšila tu hudební. Scéna byla decentní, vše tak akorát. Nad DJským pultem byl zavěšen majestátní zvon, v upomínku hlavního tématu párty. The Bells.

Steve konec svého setu stáčí směrem ke klasickému detroitskému minimalismu. Rozeznávám alespoň loňskou pecku Range od Roberta Hooda. A to už přichází půl dvanáctá. Brzký čas na nástup headlinera, že? Ale je to tu, technici přesouvají odposlechy z levé na pravou stranu pódia, kde trůní nezaměnitelná legendární mašinka Roland 909. Zpod pultu na ní rejdí nějaké ruce, čípak asi budou? Hlavu zatím nevidíme.

Jeffe, vítej! Po třech letech u nás.

A je to on, je to Jeff Mills. Už je to jasné. Kdo pochyboval, že by Jeff nedorazil jako před čtyřmi lety na Summer Of Love, je už teď v klidu. Poslední vystoupení v roce 2007 jsem si nechal ujít, ale teď jsem tady a tuto legendu legend po dlouhých deseti letech vidím na vlastní oči. A to víte, že jsem patřičně natěšený. Jeffův set se započal podivným lupancem v aparátu, ale pak už odbíjí první poctivé beaty, za nimiž zaniká i úvodní intro. Zvonivý zvuk, klidnější, něco ve stylu současných kompozic Something In The Sky. Ale co to? Nějak se ty beaty kopou, skoro v každém mixu. To není hezké, mistře. A trvá to snad až do půlky setu. Jsem z toho lehce rozčarovaný, tolik technických nepřesností jsem rozhodně nečekal a i atmosféra je taková nějak bez energie.

The Bells, proto jsme přece tady

Pak se ale cosi mění, jako by Jeff polil beaty i hajtky živou vodou. Zvuk zmohutněl, byl velký a hypnotický, ale vůbec ne přebuzený a pak to tam najednou bylo. The Bells. Velké téma, pojednané velmi obsáhle, snad na ploše kolem deseti minut. Všechny složky tracku samostatně i pohromadě pracovaly, co to šlo, a vše bylo tak jak má být. Kvůli tomu sem většina z nás přišla. Křičíme, tleskáme, podporujeme sound system. Jam tadam tam, tam tadam tam, tam tadam tam, tam tadam tam a pěkně znovu dokola.

909 improvizací

Kousek ode mě, uprostřed tančícího parketu s ledovým klidem postává Elektrabel (jediný Čech, který kdy vydával na Millsově labelu). Koukám, jestli si alespoň podupává do rytmu, ale na něm nikdy na první pohled nepoznám, co si myslí. Tak snad se to líbilo, maestro.

Pak jsem se prodral dopředu. Zvuk se pokazil. Nevím, asi to bylo způsobeno jen jiným místem. Ale zato mám Jeffa jako na dlani, skoro na dosah, jako čokoládovou figurku na vánočním stromečku, jen utrhnout. Jeff potom začíná bezuzdně a divoce improvizovat s „devětsetdevítkou“, a já si říkám sakra lidi, uvědomujete si, že tomu chlapíčkovi bude za dva roky padesát? Konec dobrý, všechno dobré.

Španělé, Portugalci a hromada energie

Jeff dohrál a štafetu přebírá španělský borec Cristian Varela za zvuků i obrazů z efektního intra. Od Cristiana očekávám, že nás převede od millsovských experimentů ke šťavnatým tanečním variacím a tuhle úlohu si myslím také znamenitě plní. A když si třeba pohrává s Hawtinovým Spastik, podmazává ho hutným podkladem, do toho míchá Minus Orange a takhle dusá svižně dál a dál. V půl třetí už nad DJ pultem svítí pár nakousnutých jablek, věštící nadcházející live act. Dvojka The Advent & Industialyzer pak naházela na parket velikou hromadu svého hutného zvuku, úžasného tanečního zvuku, který se valí z každé jejich desky. Na konci koncertu si pánové vypůjčili i pár cizích motivů v čele s fenomenálním Crispy Bacon od Laurenta Garniera.

Došlo točený. Utlučeme se na lahváčích?

Hudba výborná. Co se ale mezitím dělo v jiných koutech haly? Na několika barech, ne-li většině, došlo snad už někdy kolem třetí točené pivo. Místo něho se za stejnou cenu prodávaly lahvové třetinky, které následně v hojném množství skončily na parketě. Byly kovové a velmi špatně sešlápnutelné.

A to samé v bledě modrém PET lahve. Často slyším nářky, že se na akcích prodávají bez uzávěrů. Pokud je ale někdo tak natvrdlý, že hodí zavřenou, nesešlápnutou „petflašku“ pod sebe na zem, nemůže se divit, že mu pořadatel nesvěří zodpovědnost spojenou s vlastnictvím uzávěru. Na Apokalypse jsme tu důvěru dostali, prodávalo se s uzávěry a podle toho to taky vypadalo. Ke konci akce už pak bylo lepší brodit se odpadky jako podzimním listím a nenašlapovat příliš zvysoka. Palec dolů.

Prosím nekuřte tu a někteří nežerte to, co žerete

Další palec dolu, který dělím rovným dílem mezi pořadatele i účastníky, jsou všudypřítomné zapálené cigarety na parketě. Velmi bych se pro příště už přimlouval za zákaz kouření. Tentokráte jsem sice utržil jen jeden přímý zásah, ale kličkovat mezi žhnoucími oharky je opravdu nepříjemný zážitek.

O další a mnohem nepříjemnější zážitek se během koncertu The Advent a Industrialyzer postaral jeden (zdráhá se říci) člověk, který se v takové podivné křeči, bezpochyby způsobené nějakou tvrdší ilegální substancí, potácel těsně před pódiem, narážel do lidí, roztažené ruce, šílený pohled, pěsti zatnuté, jak kdyby nad hlavu tlačil stokilovou činku. Ohrožoval i holky. Byl úplně mimo. Porval se s pár klukama. Nakonec ho po chvilce několik obětavých svalovců (díky Vám pánové) odvláčelo k zábranám, přehodili ho ochrance a ta ho odnesla neznámo kam. Něco takového jsem na techno párty ještě neviděl. Co to proboha žereš? A když už něco takového žereš, kliď se nám z očí. O takové magory na akcích nestojíme.

Zvláštní otázky apokalyptické dramaturgie

Ale zpět k hudbě. Ve čtyři nastupuje resident akce Jerry, jehož umístění do tohoto času bylo hojně diskutovanou dramaturgickou přesmyčkou. Zahrál ale dobře. Střihnul si takové ty hitovější věci. Green Velvetův La La Land či na konci setu drobnou rushovskou repliku. Do you like bass? Na diskusních fórech také probleskla domněnka, nutno říci mylná, že Jerryho set měl být předělem mezi technem a hard technem. Následuje ovšem přeci DJ Murphy.Tepající energie, pořádně hutný model, ale hard techno? Kdepak. Zahrál skvěle, dynamicky a opravdu mě rozsekal na technaře naprosto excelentním scratchingem. Zůstal jsem pak ještě chvíli i na Fernandu Martins a to asi i proto, abych kamarádovi, který nikdy nebyl na velké techno párty ukázal rozdíl mezi technem a hard technem. Pochopil hned. Jdeme domů.

Suma sumárum

Vážně jste dočetli až sem? Dneska jsem se nějak moc rozepsal. Dobře už končím, ale musím ještě pár věcí pochválit a něco pohanět. A co konkrétně? Chválím určitě bary bez front. To že ceny piva a vody klesly pod magických padesát korun. I to, že voda byla skutečně čistou vodou. Spoustu stánků s jídlem, fotbálky, prostorné tribuny s dobrým výhledem, dost místa k sezení. Na toaletách šlo vše také poměrně rychle.

Mezi hlavní minusy (část z nich jsem už popsal výše) bohužel zařadím i labilní zvuk. Chvílemi a místy hrál dobře, někde naopak hudbu komprimoval do jednotného vzorce: ohlušující beat, uniformní, hučící, nekonkrétní basa, nad tím chrastící chatrná hajtka a nic víc neslyšíte. Líbilo by si mi, mít zvuk čistý vždy a všude. Díky pořadatelům, snad mě vyslyší.

PARTYINFO

Apokalypsa The Bells

19.11.2010 BVV, Brno
DJs: Jeff Mills, Steve Rachmad, Cristian Varela, The Advent & Industrialyzer (live), Pascal Kleiman, Murphy, Fernanda Martins, Viper XXL, Jerry aka Gehringer, Misa Salacova, Spiriakos + Steen, Jay Beck
Cena: 399 - ? (předprodej) / 699 / 999 (VIP)
REKLAMA
DOPORUČUJEME
RAVE.cz - hudební server nejen o taneční scéně