Vloni v březnu se na hlavní scéně Ultra Music Festivalu v americkém Miami znovuspojila formace Swedish House Mafia a předvedla dechberoucí show. Originální vystoupení si připravila i pro evropskou edici tohoto festivalu, která proběhla ve Splitu.
Sedmý ročník Ultra Europe, které se od svého počátku koná v chorvatském Splitu a pro své účastníky tak nabízí ideální možnost, jak zkombinovat návštěvu tanečního festivalu s letní přímořskou dovolenou, proběhl ve znamení změny místa konání. Po 6 letech, kdy festival hostil fotbalový stadion Poljud, který je svatostánkem místního Hajduku, se Ultra přestěhovalo do areálu nedalekého Parku Mladeži, což je v podstatě rovněž stadion fotbalových rozměrů, ovšem bez rozsáhlých a architektonicky zajímavých tribun, které na Poljudu umožňovaly krásné kombinace ohňostrojů se světelnými efekty. Organizátoři v oficiální tiskové zprávě presentovali přesun jako krok k expanzi a vylepšení festivalu, ve finále byl však výsledek kulantně řečeno sporný. Citelná absence tribun vedla k téměř úplné absenci slušného sezení pro unavené partypeople, fronty prakticky na cokoliv se zdály rovněž větší než v původní lokaci. Hlavní scéna nezklamala, naplnila sliby pořadatelů a vypadala monstrózněji, než kdy jindy, ovšem celkové rozměry areálu nebudily dojem, že by šlo o větší plochu, než v minulých letech, což vedlo ke sblížení jednotlivých stageí a míchání jejich zvuku. Pozitivum by se na tom našlo, mezi scénami bylo poměrně snadné přebíhat, ale například na toalety to bylo z mainstage dál a navíc do míst, kam se již nedostával její zvuk, neb ho přebily zbylé dvě scény, tradiční do techna laděná Resistance a menší UMF Radio Stage. Co se meziročně nezměnilo, to byla nadšená a pozitivní atmosféra celé akce.
První den – pátek
Na začátek festivalu jsme vyrazili jako již tradičně včas a proto jsme nepřišli o to, když v devět hodin večer předával Plastik Funk hlavní scénu francouzské legendě, Davidu Guettovi. Ten překvapil už svým intrem, začal totiž svou zatím nevydanou skladbou Never Be Alone, ve které zní vokál Aloe Blacca, známého z Aviciiho megahitu Wake Me Up. Následovala například povedená kombinace Guettova tracku Titanium a švédské pecky Calling. Zaujal nás Jack Back Remix na asi nejhranější skladbu současnosti, tedy Fisher – Losing It. Jack Back je totiž Guettovo temnější alias. Pobavilo nás i L’Amour Toujours, In My Mind, Bohemian Rhapsody a tematicky nesmírně adekvátní track Tiësto & The Chainsmokers – Split. Jinak David předváděl tuny své vlastní produkce a nechával si přitom kamerou zabírat ruce, aby bylo jasně patrné, že nehraje předmíchaný set. Po Guettovi nastoupila dvojice Nghtmre + Slander pres. Gud Vibrations, což opravdu není naše krevní skupina, takže jsme zamířili na nejmenší stage na vystoupení švédského borce jménem Oliver Ingrosso. Shoda jména není náhodná, jde o Sebastianova bratrance. Ten svou sadu budoval velice rozvážně, začal písní Sebjak & Fahlberg – Millie, pokračoval Klunsh – Mashikorey a Klunsh – Kubark, kterou zkombinoval s Axwellovou starší skladbou Watch The Sunrise. Další v řadě byly tracky Chuck Roberts – In The Beginning, Maarcos – Blaze (Dirty South Edit), Third Party – Arrival a finálová pecka Kaskade & Moguai – Something Something Champs. Velmi povedené vystoupení, je to talent, palce hore!
Tou dobou hlavní scéně šéfoval energií nabitý Nicky Romero. Ten si přízeň publika získal například Garrixovým megahitem High On Life, „marcipánovou“ Babylonia, skvělou skladbou StadiumX – Howl At The Moon, novinkou Avicii – SOS či kombinací More Than You Know a svého Toulouse. Ze své produkce vytáhl dále například Harmony nebo remix na One More Day. Nás rozjásala klasická skladba Calvin Harris & Alesso – Under Control. Kolem druhé ráno přišel čas pro americké popové hvězdy The Chainsmokers. Ani v jejich vystoupení pochopitelně nemohl chybět Split, v jedné kombinaci zazněl dokonce i track z filmu Rocky, slavné Gonna Fly Now, nebo King Of Africa z filmu Lví král. Produkci The Chainsmokers zastoupil například mash-up Don’t Let Me Down s Papa Roach – Last Resort, singly Roses, Everybody Hates Me, Paris, Sick Boy, Something Just Like This (v kombinaci s Avicii – Levels!) a Closer. V téměř úplném finále celý stadion zpíval The Cranberries, šlo o verzi Ran-D – Zombie (Gammer Flip). Dlužno vyzdvihnout, že The Chainsmokers vystoupili naživo, Drew průběžně zpíval a dvojici doplňoval bubeník, který během svého působivého sóla zacházel s hořícími paličkami. Parádní! V půl čtvrté ráno se uzavření prvního festivalového dne ujal Armin van Buuren. Holandský trancový král podle očekávání asi nejvíce uspěl megahitem s Vini Vici nesoucím název Great Spirit. Pamětníky vysloveně nadchnul Arminův ikonický track Burned With Desire. V Arminově setu zaznělo i Adagio, šlo o verzi od Marka Sixmy. Chybět v žádném případě nemohl track Blah Blah Blah, padl i další singl s Vini Vici jménem United, v závěru zase nešlo vynechat Ping Pong.
Druhý den – sobota
Druhý den jsme vyrazili později, jednak sobotní line-up nebyl tak nabitý, jednak už nohy přece jen nebyly nejčerstvější a potřebovaly odpočinout. Přesto jsme ještě stihnuli závěr setu DJ Snakea, který zahrál Daft Punk – One More Time a vzápětí nejhranějšího Fishera. Fisherem začali i následující Holanďané Sunnery James & Ryan Marciano, tentokrát však nešlo o Losing It, ale o Stop It. Tento večer nás velmi bavila i jejich vlastní produkce, celý set byl tak nějak povedený, zazněly singly In My Mind, Coffee Shop, Drums Of Tobago a samozřejmě Babylonia. V jejich sadě, laděné do tribal housu, nakonec nechybělo ani Losing It a také třeba Kanye West či Cardi B. Nás asi nejvíce rozjásalo Sweet Disposition a společný track Armin van Buuren + Sunnery James & Ryan Marciano – You Are. Hlavní stage po půlnoci přebrali Tchami x Malaa: No Redemption a ani tento projekt není náš srdcový, takže jsme se, stejně jako v pátek, na delší dobu zastavili na Resistance – v pátek jsme si na ní poslechli slavná jména, jako jsou Steve Fidelak, Sasha B2B Nic Fanciulli a Adam Beyer, v sobotu to pak byl Richie Hawtin a v neděli na nás čekal Dubfire a božský Carl Cox. Fanoušci techna se na Ultra mohou pokaždé spolehnout, že dostanou to nejlepší „na trhu“.
Druhý festivalový den nás zpět na mainstage nalákal Afrojack, který zahrál jako vždycky. To znamená, že ve znamení svého pisklavého soundu. Hned ze začátku jsme rozpoznali naši oblíbenou skladbu No Beef, šílenství v publiku vyvolala píseň Bad, uspěl i bounce Tujamo & Danny Avila – Cream, Fisher tentokrát přišel v mash-upu s Keshou a jejím Tik Tok a Valentinem Khanem a jeho Deep Down Low. Velmi se povedl zpěv Sama Smithe ze skladby Calvina Harrise – Promises v kombinaci s Aviciiho Fade Into Darkness a hned následující Spaceman v kombinaci s In My Mind. Hlasivky jsme si vyzpívali na Ten Feet Tall, nasmáli jsme se při LMFAO – Party Rock Anthem a Afrojack vytáhl další povedený edit Sweet Dreams vs. Like I Do vs. Take Over Control vs. Give Me Everything. Další Avicii zazněl opět v kombinaci, tentokrát to bylo posmrtné SOS a Bastille – Pompeii. Ten Feet Tall padnulo znovu, tentokrát spolu s Daft Punk – One More Time. No a Afrojack to vše rozsekal závěrečným garrixovským combem Turn Up The Speakers vs. Animals. Zábavná hodina a půl. Poslední v řadě byl Alesso, švédský borec, jehož sláva se kdysi blížila jeho vzorům v čele s Ingrossem. Jeho nejsilnější stránkou bývala vlastní produkce a té se v jeho závěrečném setu sobotní noci objevilo opravdu požehnaně: Falling, Under Control, Years, Sweet Escape, Heroes, I Wanna Know, If I Lose Myself, Remedy … opakovaně jsme vyslechli SOS, ovšem Aviciiho stále nemáme dost 🙂 Partypeople ocenili i Pressure, Antidote či Calling, v Alessově setu se objevily i další „švédské housové mafie“ a také Sweet Disposition. Celkově určitě dobré představení, ačkoliv za sebe musím říci, že v Alessově případě je to kouzlo trochu pryč.
Třetí den – neděle
I poslední festivalový den jsme vyrazili o něco později, přece jen jsme si chtěli naplno vychutnat vrchol celého Ultra Europe. Začali jsme tedy koncem setu americké megahvězdy Rezz a naplno se pustili do setu ostrovních trancerů Above & Beyond. A jejich devadesátiminutovka byla opravdu skvělá! Prvním highlightem byl singl There’s Only You s nezaměnitelným zpěvem Zoë Johnston. Jako pamětníci jsme se slzou v oku protančili Reflekt feat. Deline Bass – Need To Feel Loved. Paavo a Tony, dva ze tří členů legendárního projektu ze světa Anjuna, nás ujistili, že tou správnou barvou je červená – píseň nese název Red Rocks. Tradiční součástí vystoupení typu Group Therapy je Push-The-Button-moment, který proběhl během singlu Sun & Moon. Konečně, pátým nezapomenutelným okamžikem se stal singl Northern Soul. Stadionem tak opět zněl hlas Richarda Bedforda a atmosféra napětí se dala krájet. Opravdu se to za chvíli stane a budou všichni tři? Poté, co došlo k půlhodinové přestávce v programu a na pódium se vrhnuli technici, aby kompletně přebudovali celý DJský pult, začalo být jasné, že se to opravdu uskuteční. Místo původního stolu se objevily stoly tři, všechny patřičně nasvícené, shora i zespoda, odkryty byly obří LED stěny po stranách stage a gigantická LED, nad kterou právě tři zmíněné stoly stály. Rozmístěny byly také ohňové efekty a mnoho další techniky, aby předvedená show dosáhla maximální kvality a světových rozměrů. Švédové neponechali nic náhodě a přivezli si s sebou produkci na míru. WOW!
Na mainstage Ultra vzápětí po více než roce v Miami nastoupila kompletní Swedish House Mafia. A předvedená show za to opravdu stála a totálně nás dostala. Nešlo o rychlý sled míchaných skladeb, ale o několik provázaných bloků, která oddělovala jednotlivá „intra“. Nemá pochopitelně cenu zde vypisovat ty hromady a hromady vlastní produkce celé trojice, která během více než 1,5 hodiny způsobovala naprosté nadšení přítomných fans. Axwell, Steve Angello a Sebastian Ingrosso navíc průběžně zvládali aktivně komunikovat s publikem, přičemž Axwell během celé sady nepřestával bubnovat paličkami na elektronická bicí po jeho pravici a Ingrosso si pohrával s klávesami. Celá SHM show byla opravdu působivá, místy běhal mráz po zádech, dav téměř neustále skákal a nebylo možné neskákat s ním. Prozpívali jsme dlouhé minuty, téměř přišli o hlas, zažili mimořádnou událost a s sebou si domů odneseme pocit, že jsme fakt byli u toho. A které okamžiky by se daly vyzdvihnout jako špičky setu? Už samotné intro, nazývané aktuálně It Gets Better ID, potom floorkiller Greyhound, Dark River v combu se Sweet Disposition, nový singl Underneath It All, skutečným ohněm totálně zalité Antidote a potom ještě kombinace Payback vs. Dreamer vs. In My Mind. Top 100% strop! Poslední umělec hlavní scény celého Ultra Europe 2019 to měl pochopitelně těžké. A jak se toho Jeffrey Sutorius aka Dash Berlin zhostil? Intro mu obstaral Martin Garrix – Pizza, potom zabodovala coververze na legendární eurodance Heaven, další Martin Garrix – High On Life, Avicii – Wake Me Up, Alan Walker – Faded a na úplný závěr jeho vlastní megaslavný song Till The Sky Falls Down. Stylové zakončení festivalu 🙂