Rival Consoles formuje elektronickou hudební scénu už desítky let a přesto jsem ho objevila teprve nedávno.
Bylo to díky mojí spolubydlící Toni, která mi řekla, že bude hrát v Sydney a že by na něj strašně chtěla jít. Stačilo pár tracků a bylo jasné, že ten večer si nenechám ujít ani já.
Na jeho jméno jsem pak narazila podruhé při čtení tiskové zprávy, kterou jsem obdržela od festivalu Spectaculare, kde letos vystoupí. Takové tiché propojení mých dvou rave světů – toho českého a toho tady v Sydney skrze jednoho umělce.
Když mi Spectaculare nabídli možnost rozhovoru s některým z headlinerů, volba byla jasná. Společně s mým kamarádem Dimitrim jsme začali skládat otázky a postupně vznikl tento rozhovor.
Ještě před jeho koncertem v Sydney se mi vnukla myšlenka: co takhle napsat Ryanovi ručně psaný dopis? Věděla jsem o jeho vztahu k analogu, kreslení a přemýšlení mimo obrazovky a přišlo mi, že právě tohle by mohl být správný způsob, jak se představit.
Na dopis jsem ale odpověď nedostala.
A možná právě proto pro mě tenhle rozhovor znamená o něco víc.
Kouzelná: Ahoj Ryane, asi začnu tím nejaktuálnějším a to tvým koncertem v Sydney, ze kterého jsem si, jak říkáme my Češi, doslova „sedla na prdel“. Vím, že je teprve začátek roku, ale troufám si říct, že to zatím bylo jedno z mých nejoblíbenějších letošních vystoupení. Pro naše čtenáře musím dodat, že šlo o koncert na sezení, což je v českém prostředí u elektronické hudby poměrně neobvyklé. A ještě že se sedělo — tvoje show měla přesně ten „wow“ efekt, kdy se židle opravdu hodí. Jak ty sám vnímáš energii sedícího publika? Ovlivňuje podle tebe tento formát způsob, jakým se tvoje hudba naživo rozvíjí?
Chci vzít lidi na určitou cestu a abych to mohl udělat smysluplně, musím tomu nejdřív sám věřit. Koncerty na sezení jsou poměrně náročné, protože chybí vizuální zpětná vazba a jejich formálnost vede publikum k zdrženlivějšímu chování. Snažím se to vnímat jako dlouhou soustředěnou zkušenost zvuku a obrazu, která si bere inspiraci z filmu, instalací i warehouse rave scén.
Strávil jsi v Austrálii zhruba tři týdny na turné. Co pro tebe bylo největším highlightem?
Měl jsem štěstí, že jsem mohl odehrát několik vyprodaných koncertů na úžasných místech. Myslím, že mě nejvíce zaujalo, jak moc lidem záleželo na hudbě v době, kdy se zdá, že dlouhodobý zájem je ohrožen. Měl jsem také to štěstí, že jsem den před svým koncertem viděl naživo skupinu The Necks na stejném místě v Melbourne Recital Centre.
Podařilo se ti stihnout i nějaké prohlídky památek, koupání v oceánu nebo jiné klasické australské zážitky?
Ano! Koupání v moři na různých místech, túry kolem krásných jezer a vodopádů, návštěvy galerií v několika městech a samozřejmě spoustu kávy.
A čistě ze zvědavosti: ochutnal jsi klokaní maso, nebo jsi vegetarián?
Ne, to ne, ale co se týká jídla v Austrálii, tak musím říct, že bylo skvělé.
Když jsem tě sledovala v Sydney, zaujalo mě, jak fyzicky expresivní na pódiu jsi. Působíš, jako bys hrál celým tělem, skoro jako bys na ramenou nesl celý svět zvuku. Jak pečuješ o svou fyzickou, mentální i kreativní pohodu při tak intenzivním koncertování?
V minulosti to byl mnohem větší problém. Vždycky jsem se při vystoupeních cítil nesvůj, což mi způsobovalo stres. Teprve v posledních pěti letech jsem se začal na pódiu cítit pohodlně a v klidu. Myslím, že velkou roli v tom hraje to, že stárnu. A také mám velké štěstí, že mám skvělý tým lidí, kteří mi při turné vždy pomáhají, takže se mohu soustředit na hudbu a mít prostor pro to, abych zůstal nohama na zemi.

V jednom z předchozích rozhovorů jsi mluvil o vyhoření z příliš intenzivní tvorby. Jak poznáš, že se k tomuto bodu blížíš? A co ti pomáhá znovu najít rovnováhu nebo chránit vlastní kreativitu?
Mám tendenci neustále zkoumat nápady, dobré i špatné. Moje povaha je velmi podobná proudu vědomí tvoření. Až tak, že zapomínám, co tvořím. Myslím, že jedním z problémů časově orientovaných uměleckých forem jako je hudba a film, je to, že nikdy nepůsobí jako něco neměnného, vždy se liší od okamžiku k okamžiku, a pokud se tedy hudbou zabýváte do hloubky, je to pro mysl velmi vyčerpávající. Mnoho umělců se snaží najít rovnováhu mezi posedlostí tvorbou a životem a existencí mimo ni. Myslím, že nejlepší věc, kterou lze při tvorbě udělat, je přijmout věci tak, jak jsou a prostě pokračovat, nebo ne, a nesnažit se nic vynucovat. Když jsem byl mladší, pamatuji si, jak mi umělci ve věku kolem 40 let říkali, že „s přibývajícím věkem se tvorba umění stává velmi podivnou“ a teď tomu tak nějak rozumím.
Dimitris: Jaký je to pocit vydat album jako Landscape of Memory a vyrazit s ním na turné v této fázi svého života a uměleckého vývoje?
Myslím, že každá deska je jen otiskem určitého momentu v čase. Landscape of Memory je velmi rozmanitý soubor nápadů, který se nesnaží být ani čistě klubovou hudbou, ani hudbou pro domácí poslech. Vždy mě přitahovalo to, co leží mezi jasně vymezenými kategoriemi. Skladby jako Gaivotas nesou určitou naléhavost a odrážejí moji touhu být odvážný a lidský, zatímco 2 Forms ukazuje spíše metodickou, téměř designérskou práci. Přitahuje mě mnoho různých věcí a moje alba to obvykle odrážejí.
Dimitris: Kombinuješ analogové i digitální produkční metody. Máš pocit, že tento hybridní přístup vytváří v tvé hudbě jakýsi synestetický efekt? Pokud ano, jak to vnímáš?
Pro mě je rozdíl hlavně v přesnosti digitálu oproti malířským tahům analogu — a právě v tom se krásně doplňují. Miluji kontrast a chci, aby byl v mé práci silně přítomen. Hybridní přístup mi to umožňuje. Například digitální syntezátory ve skladbě Gaivotas v kontrastu s lo-fi akustickou kytarou jsou pro mě opravdu silným momentem.
Album Articulation vzniklo skrze vizuálním proces, při kterém jsi ručně kreslil tvary, struktury a vzory, abys mohl přemýšlet o hudbě i mimo počítač. Řekl jsi, že skicování ti pomáhá řešit problémy bez zahlcení možnostmi digitálních nástrojů. Jak se tento vizuální přístup u tebe v posledních letech vyvíjel? A co ti kreslení dává, co hudební software ne?
I když zrovna neexperimentuji s grafickými partiturami, mám tendenci vnímat hudbu jako tvary, barvy a formu, jako pohyblivý obraz. Když pracujete v jiném médiu, získáte nový rámec přemýšlení. Například, jak bych já/vy vytvořil/a zvuk, který by odrážel obrazy Jacksona Pollocka? Výsledky takového uvažování vždy odhalí něco nečekaného.
Tento rozhovor je pro webovou stránku rave.cz, online platformu, která stále věří v kouzlo čtení. Jaká kniha, magazín nebo článek tě naposledy opravdu zaujal?
Having and Being Had od Euly Biss.
Dimitris: A když zůstaneme u čtení, je nějaká kniha, která nejvíce ovlivnila tvoje přemýšlení o hudbě nebo zvuku?
Řekl bych akademická publikace Audio Culture: Readings in Modern Music (2004), která mi na univerzitě otevřela dveře do světa experimentální a avantgardní hudby.
V pátek vystoupíš na festivalu Spectaculare v Praze. Co v tobě slovo „Spectaculare“ vyvolává?
Evokuje to něco, co je za hranicí běžného a pocit novosti myšlenek.

Když už jsme u slov: jak vymýšlíš názvy svých skladeb a alb? Vznikají názvy už v rané fázi procesu, nebo se objeví až po dokončení hudby?
Kombinace obojího. Líbí se mi, jak slova mohou naznačovat věci, aniž by byla přesná, jako například „Untravel“, které vyvolává pocit prožívání změny, aniž by se člověk hýbal, možná jako když nás čas mění, zatímco my stojíme na místě. O jazyku přemýšlím docela často. Název „Landscape from Memory“ mě napadl dlouho předtím, než jsem měl představu o albu, protože evokuje můj vztah k hudbě.
Hudební kariéru jsi zahájil již v dětství, nejprve jsi hrál na kytaru a později jsi začal s elektronickou produkcí. A zdá se, že od té doby se věnuješ pouze hudbě. Kdybys mohl na jeden den vyzkoušet jakoukoli jinou práci, která by neměla nic společného s hudbou, co by sis vybral a proč?
Střih filmů, protože jsem posedlý strukturou v časově orientovaném umění. Miluji, jak lze pouhou strukturou a tempem ovlivnit a změnit tolik věcí. Může to být velmi abstraktní a nelineární, ale přesto dávat smysl, protože lidská mysl vždy hledá význam v informacích. Rád se pohybuji v těchto vodách.
V poslední době jsi pravděpodobně udělal spoustu rozhovorů. Je nějaká otázka, kterou ti nikdo ještě nikdo nepoložil, ale rád bys, aby se tě na ni někdo zeptal?
Na to je těžké odpovědět!
Rival Consoles a Ben Lucas Boysen otevřou program 13. ročníku audiovizuálního festivalu Spectaculare, který proběhne na mnoha místech Prahy od 5. března do 10. dubna. Celý program najdete na spectaculare.cz.
