Balance Croatia nebyl jenom festival!

Byl jednou jeden label až v daleké Austrálii, který se jmenoval Balance Music a během dlouhých 25 let na scéně se stal jedním z nejzásadnějších progressive vydavatelství, kde vydala tracky celá řada věhlasných producentů tohoto žánru z celého světa. A lidé z tohoto labelu si řekli, že by bylo dobré to výročí řádně oslavit na jednom místě s mimořádně nadupaným line-upem a jejich fanoušky. Volba lokace padla do Evropy, konkrétně do chorvatského Tisna, kde se během čtyř srpnových dní odehrál festival, který dosud neměl obdoby. Dobrodošli na Balance Croatia!

Když tým kolem Balance Croatia ještě ve spolupráci s The Soundgarden a Skyline Events ke konci loňského roku vystřelil ve dvou fázích do světa kompletní obsazení, způsobilo to u všech progressive fans doslova globální šok! A v to pořadatelé doufali, i když později opatrně přiznali, že do toho na začátku šli s obrovským riskem. Běžně jsou totiž festivaly poskládané multižánrovým směrem, aby oslovily co nejširší publikum. Pak sázejí na osvědčenou a známou lokalitu s opravdu velkou kapacitou a také na cenovou politiku přijatelnou pro všechny strany. Ale tady se šlo úplně jinou a neprobádanou cestou…

Nevídané a neslýchané bylo především to, že celý festival byl naopak vlastně jednožánrový, vše tedy bylo jen o progressivu (housu) a jeho různých podobách. Pak to místo! Chápejte, australský label uspořádá event v Evropě. Navíc komu z vás říká něco Tisno v Chorvatsku? Aspoň já jsem o tom upřímně do té doby neslyšel. Od začátku bylo také jasně dané, že místní The Garden Resort pojme pět tisíc účastníků. Je to moc nebo málo? No to samozřejmě dost souvisí s cenou vstupenky, která byla ve finální vlně 289 € + poplatky, takže pro našince ne zrovna málo, ale takový snový line-up zkrátka něco stojí. Ale jen co pominuly tyhle prvotní šoky a na profilech DJs na sockách se začaly ve velkém objevovat jejich nadšené příspěvky, odstartoval rychlý výprodej vstupenek. Když sám božský Hernán Cattáneo zveřejnil post, ve kterém výstižně napsal: „Pokud máš rád tento náš styl, tak tohle je ten nejlepší line-up, jaký kdy na jednom místě byl.“, po první vlně lístků se jen zaprášilo, ti šťastnější z váhavějších stihli ještě druhou, pak už se jen doprodaly kusy z finální a tak bylo dlouho dopředu vyprodáno, hotové, vybavené.

Čtvrteční warm up

A tak se po měsících velkého těšení a očekávání vydala 7. srpna z Brna dvě auta s osmi nadšenci na více jak osmset kilometrů dlouhou cestu vstříc hudebnímu dobrodružství kamsi mezi Zadar a Split do přímořské vesničky Tisno, která měla hostit na pět tisícovek nám podobných z různých koutů zeměkoule. Už během cesty se ke mně dostávaly zprávy, že právě probíhají různá setkání účinkujících, jejich kolegů a fans, kde čile probíhá networking, přátelské rozhovory o produkci, sdílení rad a tipů napříč generacemi producentů, zkušeností z gigů atd., takže něco jako takový spontánní a menší progressive ADE.

Po příjezdu a ubytování se ti nejvíce natěšení z naší skupiny jasně shodli, že je potřeba se jít rovnou do The Garden Resort zorientovat, vyřídit vstupy a nasát něco málo atmosféry z Pre Party, abychom se hezky naladili na tu nesmírnou porci progressivu příštích dní. V mobilech jsme již měli staženou oficiální festivalovou aplikaci Woov, ve které bylo základní info, mapa areálu, komunitní chat a hlavně kompletní timetable, ve kterém jsme si mohli prostřednictvím srdíček označit naše favority a vytvořit si tak vlastní plán. Ostatně timetable byl zveřejněn už dlouho dopředu, takže byla k milému překvapení všech známa další festivalová anomálie, a sice, že všichni DJs dostali k dispozici 2 hodiny času a ta největší jména dokonce tři, takže se mohli opravdu hudebně vyjádřit a my si to dosytosti užít. K areálu jsme dorazili se soumrakem, u vstupu jsme obdželi na zápěstí festivalové náramky s čipy určené k placení na barech a stáncích, na které jsme si pak v budkách k tomu určených nabili finanční obnos každý podle svého uvážení. Cestou areálem jsem na těch úzkých a rozmanitých cestičkách měl chvíli pocit, jako bych šel někam na wellness, jen znějící hudba naznačovala, že příjemná masáž nás čeká, ale hudební.

Čtvrteční Pre Party byla umístěna na molo aneb Pier stage, kde jsme stihli druhou půlku setu třetího DJe v pořadí Simply City z Chile. Ten dosti hojnému a roztančenému davu na molu i kolem něj servíroval skvělý progressive. My se zatím rozhlíželi, spokojeně a vzrušeně si podupávali a nasávali jak atmosféru, tak cosi označené za pivo. A také se s obrovskou radostí potkávali s dalšími přáteli a známými z domova i ze světa. Když pořadatelé viděli, jaký je už o Pre Party zájem, posledního vystupujícího raději operativně přesunuli na přilehlou a na zítra připravenou Beach stage. Mariano Mellino toho většího prostoru a natěšení davu náležitě využil a okamžitě nás všechny nakopnul náramnou Argentinou. I když měl o půlnoci končit, získal svolení si to o dost protáhnout. Inu warm up jako víno!

V tu dobu již rozjíždel izraelský Khen na oficiální Afterparty Pre Party svůj set v Barbarella’s Discotheque v jiné části Tisna. Po něm pak až do rána zahráli legendární Deep Dish, kteří se dali znovu dohromady. My jsme s cílem nasbírání sil do dalších dnů a nocí tady účast vzdali, ale že byl plný klub a opravdu to tam žilo, dokumetovala spousta zpráv, stories a také selfies s mnohými dalšími DJs jako např. Guy J, jehož čas měl přijít až v sobotu, resp. v neděli k ránu. Však Khen je přece kůň z jeho stáje Lost & Found, tak ho šel prostě podpořit a užít si to tu od samého začátku.

Páteční plnohodnotná jízda

V pátek jsem vyrazil za písničkou jako první z naší party (ostatně tak to bylo i ve zbývajících dnech), jak jsem měl už dopředu ve zmíněné aplikaci Woow naplánováno. Před tím jsem během dne dostal od pár přátel pozvání na Boat party, což byla oficiální 4. stage festivalu a loď vyplouvala na moře z mola rezortu. Ale i když tato plavba slibovala nevšední zážitek a lákavé vystoupení kvalitních jmen jako např. Eichenbaum nebo DJ Ruby, tak jsem lehce s těžkým srdcem zůstal na souši, vyrazil nejprve prozkoumat areál a načíst si za světla do paměti rozmístění všech stagí, barů a stánků.

Minul jsem Beach stage a jal se najít Olive stage, která se nacházela nejdál od vstupu mezi olivovníky a zakrytá výraznou půlkulatou střechou (díky ní jsme si stage později pracovně přejmenovali na „u jézéďáků“, jelikož to v nás evokovalo mnohé zemědělské přístřešky u nás). Právě na ní hrál pro mě úplně neznámý DJ se zvláštím pojmenováním DJ Be Kind To Other People a i když hrál warm up, za mixem řádil, jako by letěl na pořádnem upliftingu, až byl durch propocený. Během chvilky jsem pochopil i ten jeho DJ nick. Dal si opravdu záležet, aby každého na parketě gestem přímo přivítal a poděkoval. U zadumaných progresivců věc docela nevídaná a jelikož zrovna dával i krásnou skladbu Wicked Game v parádní organic house verzi od Shai T & Serge Proshe, zůstal jsem a spokojeně si podupával. Pak ale přišel přechod na další track, v kterém se bohužel vysypalo tolik brambor, že jsem to už dlouho neslyšel a jednoduše mě to vyhnalo pryč hledat hlavní Yard stage. Tu jsem přistihnul zatím v tichu a přípravách, hudební produkce tu začínala později, tak jsem již zorientovaný otočil na Beach stage.

Přišel jsem právě včas, kdy u vody svůj set končil irský Gustin a pomaličku se chystala Miss Melera z Amsterdamu, na jejíž hraní jsem se těšil. Dostala mě okamžitě a doslova mi „otevřela srdce“ pro vše, co mě v následujících dnech a nocích tady čekalo, hned prvním překrásným trackem M.O.S. – Open Hearts (Sebastian Sellares Remix), jež osobně považuji za soundtrack pro letošní léto a dovolil jsem si ho zatím všude na mých hraních během léta zahrát. Už originál je nádhrený, ale Sebastian Sellares ho náramně jemně poargentinsku poslal do ještě hlubšího vesmírku. Takže přivítání par excellence, kdy jsem si jen pro sebe stačil říct „jo, Vyrysu, jsi tady kurva správně“, zavřel oči a nechal se při tanci unášet Miss Melerou někam na oběžnou dráhu. Na jejím mixu melodického deep housu až tech housu bych dokázal letět celé dvě hodiny, jenomže na Yard stagi už začínalo jiné velké jméno, které jsem konečně toužil zažít na vlastní uši…

Jamie Stevens z Austrálie je ostřílený matador tamní i mezinárodní scény s letitými zkušenostmi z kapely Infusion, díky čemuž má velmi široký žánrový rozsah. Mimochodem Jamie Stevens nedávno vydal debutové album Beginner’s Guide to Floating (více informací v mém článku). Tady předvedl naprosto úžasný a perfektní progressive main stage warm up na zaplněném Yardu, který si krom spousty návštěvníků přišla poslechnout celá řada jeho slavných kolegů. Ještě nikdy jsem neviděl v davu tancovat tolik DJs! Nemá smysl všechny vyjmenovávat, nicméně jednoho přece – Hernán Cattáneo. Zrovna jsme si s Rasti Tkáčem vychutnávali a nadšeně komentovali Jamieho set, když tu kolem nás davem v prvních řadách Hernán prošel. Začal se zdravit a vítat s přáteli, kolegy a lidmi kolem. Pak šel fakt skoro do první lajny jako obyčejný fanoušek, toho si na stagi všimnul Kamilo Sanclemente a Jamieho ponořeného do hraní na to upozornil, tak se na těch pár metrů pozdravili. V ten moment totiž hrál skladbu Dust (která je i na zmíněném albu) v remixu právě od Hernána. To byl hned na startu prvního dne jeden z nejsilnějších momentů celého festivalu!

Poté vyrazil Hernán Cattáneo vstříc všem, kdo si s ním chtěl udělat fotku, a to jeho hrací den byla až sobota. Má můj obrovský obdiv za to, že takto šel Jamieho podpořit i s očekáváním, že se zrovna s ním při tom bude chtít vyfotit málem celý festival. Fakt respekt, jak to velmi trpělivě a bez sebemenšího problému snášel. Na druhou stranu musím dodat, že i fanoušci k němu s prosbou přistupovali dost ohleduplně a bez sebemenší hysterie. Nejprve jsem se zařekl, že nebudu jako ty nejméně stovky ostatních a nebudu ho otravovat, ale když jsem ho při cestě ke stánku pro pivo opět jen tak samotného potkal a šel mi snad vyloženě naproti, tak jsem přece jen kapituloval a tu selfie památku si s tímto progressive pánembohem taky vyprosil. 🙂

Jinak během prvních hodin se projevila nepraktičnost plastových kelímků na pití zálohovaných za 2€, jelikož neměly zádný háček, díky kterému by šly zaháknout za šortky nebo pásek a mít tak po vypití obsahu volné obě ruce, jak jsme zvyklí třeba z Beats for Love. Co už, ale zpátky k muzice. Po Jamieho úvodní parádě se žezla chopil skvělý Kamilo Sanclemente z Kolumbie, který v rámci žánru umí vše od organic housu až po hutný progressive house, takže jsem byl docela zvědavý, jak naváže. No a po úvodním intru neponechal nic náhodě a nastartoval ten jeho jihoamerický flašinet a žačal si nás track po tracku bez pardónu namotávat. Nicméně s uvědoměním, že je potřeba taky něco sníst, jsem z Yard stage na chvíli prchnul do stánku pro kousek výborné pizzy a zkontrolovat Beach stage, kde se s tím akorát nemazlil arménsko-íránský rodák Armen Miran žijící v LA. Vtipné bylo, že jsem dorazil zrovna v okamžiku, kdy hrál remix Kamila Sanclementeho na skladbu Make Me Feel. Náhoda? Nemyslím si! 🙂

Kamilo je ale můj oblíbenec, tak jsem se za ním vrátil na Yard stage, chytnul jsem a naskočil zpátky na jeho progressive vlnku až do konce se zvědavým očekáváním, co přijde po něm. S úchvatným intrem jsme z Jižní Ameriky přeskočili na sever Evropy, svůj set totiž začal švédský mistr Jeremy Olander. Aneb ten, kdo nevydává tracky zas tak často, jak by mohl, ale jeho sety jsou vždy plné jeho nové a neslýchané produkce. Po intru bylo jednak hned poznat, že (jako jeden z mála) zrychlil a druhak že teď uslyšíme trošku jinou muziku. Jeremy zkrátka nezapře zemi původu, jeho sound je dost znatelně ovlivněn Ericem Prydzem a jeho Prydou, ovšem s notnou dávkou Jeremyho rukopisu a hudební geniality. To vše z něj dělá jedinečného umělce, který nás poslal zas do jiného koutu vesmíru.

Na Beach stagi v té době hrála první těžká váha – legendární Nick Warren! Byl i první z těch, kdo dostal k dispozici tři hodiny. Zaplněné stagi u pláže zkušeně servíroval jeho oblíbený Soundgarden sound a roztancovaný dav jeho fanoušků dost dobře prověřil, co tato stage zvládne. O něco později otestoval kapacitu naopak na Olive stagi miláček publika posledních pár let Marsh, který se obsazení festivalu možná na první pohled lehce stylově vymykal. Proto jsem byl docela zvědavý, jak s těmi třemi hodinami tady a na této stagi naloží. Ale i když je od začátku jeho strmě stoupající kariéry spojen především s labelem Anjunadeep, už mnohokrát dokázal dav přesvědčit, že není zas až tak úplně čistý „Anjuňák“ a s grácií jemu vlastní to předvedl i zde. Podobně jako Jeremy Olander nasadil hned ze startu vyšší BPM a díky té nevšední porci času si dovolil zahrát věci, na které jindy nezbývá. Došlo na spoustu jeho známé i úplně nové produkce, zazněly méně známe věci, zpívánky nebo i řada trancových klasik v současném pomalejším soundu, jeho sety mají prostě vždy neuvěřitelné kouzlo. Obzvláště dámské publikum v prvních řadách to dávalo najevo hlasitým nadšením.

Na závěr paátečního party dne jsem řešil soukromé dilema, jestli ho zakončit u pláže se skvělým Eelke Kleijnem nebo na mainu s naprostými legendami. No, dost jasně nakonec vyhrálo hvězdné duo Sasha & John Digweed. Sashovy vzletnější skladby se střídaly s Johnovými poněkud temnějšími a i když už společně odehráli možná i lepší sety, je to vždy svátek tyto dvě světové ikony taneční hudby slyšet.

Božská sobota a naprostá progressive euforie

Při pohledu do aplikace na sobotní označené favority bylo patrné, že by to dnes mohlo být úplně jednoduché a protančit celou dobu jen na Yard stagi a to ve společnosti opravdu velkých jmen včetně toho nejvyššího. Po zevrubnějším prohlídnutí ale bylo jasné, že by byla škoda nezavítat aspoň na chvilku i jinam.

Pro sobotní warm up sáhli pořadatelé opět do Austrálie, takže celou tu krasojízdu tohoto dne odstartovala úžasná a dobře známá dvojice GMJ & Matter. Bylo vlastně skvělé, že jsme se s nimi a jejich přáteli poznali už o týden dřív v Praze na PGM Boat Party, což v kontextu toho byla taková perfektní seznamovací pre-party a tady jsme se po týdnu s radostí opět sešli. Přišel jsem se za nimi přivítat ještě pár minut před hraním na ještě ztichlou a liduprázdnou stage. Jen co se začaly ze soundsystému linout první tóny intra jejich setu, začal se prostor před nimi rychle zaplňovat fanoušky z celého světa a během dvou tří tracků měli už plno. A opět včetně spousty dalších DJs a kolegů. Neuvěřitelné prostě! Já jako DJ, který se už nahrál něco prvních setů, jsem byl znovu v šoku. 🙂 Každopádně tito dva si nesmírně rozumí jak lidsky, tak především hudebně, což potvrzují s každým dalším společným trackem a s každým dalším společným setem. Je to čistá radost tuhle jejich symbiózu poslouchat a publikum jim to svými reakcemi vrchovatě vrátilo!

Ještě si jen tady dovolím dodat takovou vsuvku, že jsem asi ještě nikdy nepotkal tolik Australanů na jednom místě. Je fakt obdivuhodné, v jakém počtu se vydali přes půl zeměkoule sem do Chorvatska podpořit tento styl a celé si to tu užít. Až zde jsem teprve pochopil, co tím Gavin myslel, když se ho Martin Gredner s Priestem v rozhovoru pro rádio ptali na australskou scénu, že je „healthy“. Navíc jsem měl tu možnost a čest se s některými z nich seznámit a osobně je víc poznat. A musím se přiznat, že jsem jenom zíral, jak jsou tihle Aussies nevídaně (neevropsky?) v pohodě. Jako fakt v pohodě! Uvolnění, otevření, nadšení, řekněme nesemletí nesmysly a strachy, pořád nad věcí, s velkým nadhledem a s naprostou pokorou ke všem ostatním. V tomto směru se vůbec nedivím, že nám tam naše šéfová Kouzelná pořád utíká! 🙂

Ale od klokanů přeskočme úplně na druhou stranu světa, protože se na mainu začaly servírovat poctivé a řádně prodělané argentinské steaky v podání rázně nastupující nové generace. Za mixem už totiž začal v kšiltovce úřadovat výtečný Ezequiel Arias! Se svým osobitým zvukem se dokázal dostat dokonce i na label Anjunadeep, což ho rychle vystřelilo do první ligy. A vskutku oprávněně. Je až k nevíře, jak silný, hutný a hluboký sound vyvěrá z tohoto na první pohled plachého a nesmělého mladého Argentince. Proto jsem byl dosti zvědavý, jak na tohle naváže zástupce úplně jiné generace Guy Mantzur z Izraele. Jako správný mazák to ale dal úplně bez ztráty kytičky a jednoduše pokračoval v podobných namotávačkách.

V průběhu jeho setu jsem se rozhodl jít porozhlédnout i jinam, abych stihnul aspoň konec Henryho Saize a začátek „basketbalisty“ a Anjuňáka Simona Dotyho na Beach stagi. Užil jsem si zde jen několik tracků a vyrazil ještě rychle omrknout Olive stage, kde za mixem vládla legendární dvojka Stanton Warriors. Opět jsem dal jen pár kousků a spěchal zpátky na Yard stage, protože se blížil čas pro samotného velkého Mistra Hernána Cattánea…

Jestli se s ním chtěl den před tím každý vyfotit, tak teď ho chtěl logicky každý slyšet, takže to byl velký test kapacity tentokrát pro hlavní Yard stage. A bohužel musím upřímně přiznat, že v tom návalu úplně neobstála, tohle bylo fakt docela maso. Jeden stánek s pitím, kde byli ještě navíc asi ti nejflegmatičtější barmani z festivalu, tomu zrovna nepomohl, takže spoustu lidí pořád putovalo ven ze stage pro pití sem a tam. Nakonec řada lidí radši zůstala v kopci za stagí nebo po jejím boku. Ale to se prostě dalo čekat, že jeho veličenstvo Hernán Cattáneo přitáhne většinu návštěvníků. My si nakonec našli místečko u stánku zvukařů. Ti se snažili se zvukem něco udělat, dokonce poslechli i naši výzvu, aby to trošku přidali na hlasitosti, ale měli to těžké. Soundsystém byl totiž umístěný bezpečně vpředu docela nízko, dozadu se tak musel zvuk protlačit přes stovky a stovky tancujích těl, takže u nás vzadu už nebyl úplně optimální. Nicméně Mistr hrál samozřejmě znamenitě! Během tří hodin nás vzal argentinskými vesmírky na hudební výlet na nějakou jinou progressive planetu, takže i přes tu tlačenku si nás všechny namotal jak vařenou nudli a dokázal nás dostat do naprosté euforie, atmosféra by se dala opravdu krájet. Naprosto geniálním způsobem a s lehkostí jemu vlastní jednoduše předvedl, kdo je tu král!

No, a pak přišel Guy J…

Já vlastně vůbec nevím, jak slovy popsat, co jsme to tam slyšeli a zažili. On je prostě absolutní démon! Jestli nás Hernán vzal na jinou planetu a přivedl do euforky, on nás poslal rovnou někam do úplně jiné galaxie a během tří hodin nám přivodil dosud nepoznanou hudební extázi! Jako fakt, bez prdele! Těžko to nějak definovat. Ten jeho těžkotonážní až hypnotický deep&dark progressive s prvky undergroundového trancu a techna umocněný prostým svitem Měsíce v úplňku nad stagí… to byla čistá hudební magie až do ranního východu Slunce, kdy došlo i na nějakou tu klasiku. Neslýchané, nevídané, neuvěřitelné! Přitom on za mixem vypadá totálně plaše a nesměle, většinu času je ponořený do playerů a korekcí, jen se tak lehce pohupuje do rytmu, jeho nejvíc projevená emoce je nepatný úsměv a když asi třikrát během celého setu v nějakém nájezdu na chvilku zvedne ruku, je to málem zázrak. Za něho opravdu mluví jen muzika, která je vskutku jedinečná a čarovně otvírá dosud nepoznané hudební dimenze, čakry, světy, vesmíry a já nevím, co ještě. 🙂

Neděle jako korálek

Všichni nedělní DJs to tudíž měli dost těžké, protože Guy J nám k ránu tak nepopsatelně naložil, že bylo skoro nemožné se z toho nějak mentálně vzpamatovat a otevřít se ještě další porci muziky posledního dne. Všichni mluvili a psali zprávy jen o něm, každý se to nějak snažil zpracovat a všem bylo jasné, že tohle už asi nepůjde nějak překonat. I přes tuhle zjevnou saturaci a únavu jsem vyrazil vstříc finále, v plánu jsem totiž měl Alexe O’Riona na Beach stagi. Od tohoto „létajícího Holanďana“ jsem už tak trošku věděl, co čekat, takže jsem se na jeho set fakt těšil. A byla to opět paráda ponořit se do toho jeho vzdušného soundu a letět s ním. Díky již zmíněné PGM Boat Party jsem měl možnost ho poznat blíž i jako člověka, navíc jsme se tu každý den potkávali v davu na nějaké ze stagí. A musím říct, že to je zatím asi nejzvláštnější člověk, jakého jsem na scéně osobně potkal. A to slovo zvláštní rozhodně myslím v tom dobrém slova smyslu! On je prostě jedinečná a ryzí persona, stejně jako jeho hudba. Jako je radost ho poslouchat, tak je radost být v jeho přítomnosti a naslouchat mu, i když toho nijak moc nenapovídá.

Po něm si roztancovaný dav převzal Nicolas Rada z Argentiny, který se řadí mezi úspěšnou mladou krev tohoto žánru. Track po tracku si nás po svém namotával a nenechal nikoho na pochybách, proč má na progressive scéně své místo. K této nové generaci určitě patří i progressive house diva Forty Cats, za kterou jsem zběhnul na Olive stage. I když tvoří a hraje deep & dark progressive, její sound má takovou hodně zvláštní až uhrančivou hloubku, ale přitom s nevšední jemností. Jako bývalý trancař si velmi cením toho, s jakou něžností přistoupila např. k trancové klasice Spiral od Roberta Nicksona. Proto mě zajímalo, jak její zvuk bude fungovat na place. No, rozhodně to fungovalo! Tohle je opravdu jméno, které se vyplatí sledovat.

Po hodince jsem ale přeskočil na Yard stage, kde už organicky válel britský matador Tim Green, což byla velmi příjemná změna. Byla z něj cítit obrovská zkušenost a že také za ty dlouhé roky přesně ví, co dělá. Avšak aplikace mi prozrazovala, že přichází čas ještě na jiné zkušené borce, takže zase zpět na Olive stage dát si opět něco temnějšího od pánů Kasey Taylora a Gai Baroneho, kteří si společně střihli naprosto parádní back2back set! Překvapilo mě, jak dobře si jejich tracky dohromady sedly. Nicméně po hodině jsem se zase vracel na main, jelikož se tam již rozjížděl zlatý hřeb nedělního večera, když po Tim Greenovi převzali mix jeho kolegové Sébastien Léger a Roy Rosenfeld. Aneb trošku takové hvězdné All Day I Dream střídání. Tato naopak osvědčená francouzsko-izraelská dvojce dostala nejdelší časovou porci ze všech, takže jejich hudební harmonii si návštěvníci mohli užít po celé 4 hodiny! My už bohužel potřebovali myslet na zítřek a na brzký dopolední odjezd zpátky do stovky vzdálené reality u nás doma, takže jsme s rozumem v hrsti kolem půlnoci opustili areál se na to cestování raději dobře vyspat.

Zatímco jsme se během pondělí vraceli domů, přicházely ještě zprávy a videa, jak se ještě zdaleka nekončí a že se v nedalekém městečku Pirovac před hotelem Miran (v kterém byla ubytována řada DJs a fans) rozjela neoficiální afterparty, na které si náramným způsobem všichni krátili dlouho chvíli, než se vydají druhý den na letiště a rozletí se také domů různými směry do celého světa. Nezmínil jsem také, že krom oficiálních stagí Yard, Beach, Olive a Boat se během festivalu spontánně zrodila ještě jedna malá stage na plácku u restaurace rezortu. Na festival totiž dorazili i DJs, kteří se nevešli do nabitého line-upu, ale byli tak ohromeni tou atmosférou, že se tímto způsobem zaimprovizovalo a vytvořil se jim prostor, kde se předvedli např. Dowden, Mike Rish, Zankee Gulati a další. Kdo na této malé stagi bude hrát, se šířilo jen neoficiálně a jako by pokoutně pomocí zpráv mezi fans, takže to mělo i takový ten lehounce punkový nádech devadesátkových rave parties.

Až doma mi při prohlížení fotek a videí došlo, že se tento festival obsazený tolika obrovskými jmény v podstatě úplně obešel bez takového toho megalomanského vizuálního cirkusu. Že jsem si uvědomil tuhle další anomáli až tokto dlouho potom, jen potvrzuje, že když se sejdou dobří DJs, kteří mají co nabídnout a předat, a návštěvníci, kteří ví, na co jdou a umí se naladit, tak opravdu stačí jen ta kvalitní hudba a není potřeba kolem toho x kamionů efektů, z kterých pak hoří celé stage. Ano, na Yardu byly obrovské LED stěny, ale na ostatních jen pár světel a nějaké decentní decorace. Uvnitř areálu byly jen barevně nasvícené stromy, žárovkami cestičky, žádné ohňostroje, lasery a kolotoče. A přesto se snad všichni shodují, že tohle byl nejlepší festival ever!

Těchto pár dní kompletně zbouralo zažité standardy, představy a předsudky o tanečních festivalech. V chorvatském Tisnu se prostě událo něco nepopsatelného a bez nějakých větších porodních bolestí se zrodilo něco vskutku fenomenálního a nezapomenutelného. Jsem nesmírně vděčný, že jsem u toho mohl být, že jsem to zažil na vlastní oči i uši, že jsem byl součástí toho pětitisícového davu, co samozřejmě společně se všemi DJs spoluvytvořil tento velkolepý festival. Festival, na kterém se hudba zase vrátila na první místo! DJs hlavně z Argentiny a Austrálie přivezli společně ještě s jejich domácími fans do možná trošku zapadlého kouta Evropy styl, na který u nich chodí desetitisíce lidí a ukázali, že i takový progressive house v této jeho původní podobě má v Evropě své místo.

Společně s festivalem se vytvořila i úžasná komunita lidí, které právě ta hudba sem přilákala. A musím říct, že dorazilo fakt zralé publikum. Až na výjimky všichni přesně věděli, na co jdou a navíc věkový průměr se podle mého odhadu mohl pohybovat někde kolem čtyřicítky. V tančícím davu jste mohli potkat spoustu padesátníků a dokonce ještě starších, zato mladších ročníků bylo méně. Bylo ale příjemné pozorovat, jak všechny generace krásně hudba spojuje. Za celou dobu jsem neviděl jediný konflikt a ani nikoho (ať už čímkoli) vyloženě sundanýho. Naopak člověk viděl jen vstřícně usměvavé a spokojené tváře od prvních minut až po poslední ranní beat. A naprosto uvolnění DJs, kteří byli součástí toho davu a festival si radostně užívali jako návštěvníci i mimo backstage a ve dnech, kdy nebyl jejich hrací. Nebylo rozdílu, DJs a fans byli jedno. Budu se opakovat, ale ještě nikdy jsem na hudební akci necítil takovou pospolitost, sounáležitost, podporu, respekt a jednotu. Kdykoliv jindy bych se při psaní nebo čtení takových slov docela ošíval, jelikož to zní jako jedno obrovské klíšé za druhým, ale já jsem to tady fakt zažil, viděl, slyšel a cítil, místy až málem hmatatelně.

Děly se ale i takové hezké malé okamžiky mimo hudbu. Např. jsem šel mezi stagemi a v opačném směru jsem potkal Alexe O’Riona, tak jsme se jen na sebe usmáli a když jsme se míjeli, plácli jsme si spolu high five. Nebo jsem se u stánku s jídlem potkal s jedním Němcem, s kterým jsem se seznámil už na PGM Boat Party v Praze. Tak jsme si šli spolu sednout k volnému stolečku opodál a při jídle prohodit pár slov. Najednou si s dovolením k nám přisedla trojice borců z USA, tak se začlo debatovat ve větším. Nebo si tak letím na place při Alexově setu, když tu mě osloví nějaká holčina přede mnou a ptá se mě, jestli nejsem Vyrys z WA skupiny kolem Paula Mulligana (Paul totiž původně vytvořil PGM skupinu pro hromadnou komunikaci s DJs, z které se postupně stal takový mezinárodní komunitní chat progressive fans a DJs), že ona je ta Emma z Argentiny atd.. K nezaplacení prostě!

Na závěr si dovolím přidat několik málo reakcí mých přátel. Tak třeba George the Catholic, který má mnohem více zkušeností z velkých zahraničních eventů a koncertů světových kapel, napsal: „Něco takového jsem dosud nikdy nezažil. Více slov netřeba, na tohle zkrátka nikdy nezapomenu!“ Nebo taky Andrew W, zkušený chlap jako hora: „Byl to naprosto luxusní hudební zážitek a párkrát jsem se dostal do jiného stavu, kdy vlhnou oči a tělo je absolutně pohlceno hudbou.“ Ostatní z naší party, jež nejsou úplně vyhranění progressive fans, ale zažili akce jako Anjunadeep Explorations, se shodli, že „Albánie byla super, ale tady to bylo určitě lepší“. Naopak naprostý progresivák Van Vega jen dodal: „Tohle byl můj nejlepší víkend v životě!“ A na konec už jen reakce Ferguse z Austrálie bezprostředně po festivalu: „Bude to nějakou dobu trvat, než si plně uvědomím, co se to tady vlastně stalo. Tohle nebyl jen festival, tohle byl zážitek jako žádný jiný a největší životní okamžik. Měl jsem štěstí, že jsem se potkal s Davem Seamanem, který to celé naprosto výstižně shrnul – tohle byl Woodstock naší generace, pro kterou tato hudba tolik znamená!“ Amen! 🙂

Děkuju všem, co pomohli tak neuvěřitelný event Balance Croatia uskutečnit, pak Clara Suess a naší Kouzelné a rave.cz, že jsem se sem mohl vůbec vydat. Speciální dík Jurovi za organizaci a dalším z naší veselé party Romči, Pavliskovi s Míšou, Fildovi s Verčou a Ondrovi za to, že jsem s Vámi mohl tohle všechno absolvovat a vzali jste mě s sebou, zažili jsme spoustu legrace i hlubokých debat a středomořského gastroporna. Pak určitě díky Paulovi za jeho entusiasmus a lásku k této muzice, Petře, Rastimu, Vanaturovi, Ivanovi s Vendy, Ferg, Jac, Bec, Emma a samozřejmě všem DJs v čele s Alexem, Gavinem, Mattym a Mikem.

Na úplný závěr jen dodám, že tohle byl historicky 1. ročník! Ten příští Balance Croatia 2026 zná i termín 6.-10. srpna 2026 a právě dnes startuje předprodej prvních včasných vstupek, stačí se tady zaregistrovat a mít štěstí. Po letošku se po nich určitě jen zapráší. Někteří si už během prvních neoficiálních spekulacích o termínu bookovali předem ubytování, což očekávaný zájem je potvrzuje.

Další dobrá zpráva je, že se postupně na Souncloudu plní sekce se záznamy setů z tohoto ročníku, už je jich tam požehnaně a stále přibývají!