Autechre: Návrat legendy

Tento večer měl být něco extra a taky že byl. Po dlouhých dvanácti letech k nám zavítali pionýři britského labelu Warp Records, kteří spolu s Aphexem Twinem a Boards of Canada utvářeli obraz současné experimentální hudby. Je tomu již dvacet let od vzniku a já jsem si tuto příležitost slyšet jednu z ostrovních legend nemohl nechat ujít.

8.4. 2010 06:57:32 | reporty | Toomuch

Pln očekávání, dorazil jsem na Flédu mezi prvními. V klubu ještě, krom personálu a pár dalších nadšenců, nikdo nebyl. První co, šel jsem do sálu okouknout zvukový aparát, kterým nám dnes mělo být "ublíženo". Byl posílen o jednu basovku, která byla položena na zbývající dvě erární. Našel jsem si před zadním barem místečko, kde bedny táhly tak akorát a celé vystoupení strávil tam. Než se pustím do samotných Autechre, rád zmíním i to, co všemu predcházelo.

Pěkně od podlahy

Rob Hall pomalu s rozvahou rozezvučel posílený hudební aparát. Provedl nás vesměs vším, co nabízí ta alternativnější strana současné elektronické hudby. Přes pomalé downtempo laděné skladby a break, až po novodobé techno od producentů jako Silent Servant, Voidloss či dokonce německého projektu Ancient Methods, který spojuje noise-industriální prvky s techno rytmikou.

Po něm následovala v podání Rusella Haswella smršť toho nejsyrovějšího noisu, ne nepodobnému legendám Whitehouse, jaký si jen dovedete představit. Patnácti minutové live vystoupení některým trhalo uši, jiným způsobovalo euforické nadšení.

Jednočlenný audio-vizuální projekt Didjit ovšem zabředl do zcela jiných vod a zvuk Rolandu TB 303 předznamenal acid techno vsuvku. Později došlo i na detroitský house a další o dost melodičtější hudbu, než byla všechna předchozí. Kvůli tomu jsem ale nepřišel.

Správné chyby; přesné přešlapy

Schylovalo se k hlavní události večera a s příchodem Autechre na podium celý sál potemněl. Z reproduktorů se vyvalila první vlna připomínající kmenový tanec civilizace dávno minulé. Tyto pomalé dokonale konstruované beaty byly natolik zřetelné, až jsem pojal podezření. Každou chvíli jsem však očekával mohutný zlom, kterého jsem se také zanedlouho dočkal. Pánové poslali do prostoru takovou nálož arytmie, div se mi nezměnil srdeční tep, ve snaze zachytit sebemenší známku rytmu. Od této chvíle až do konce vystoupení, jsem zcela propadl tomu, co se přede mnou odehrávalo.

Se zavřenýma očima jsem si užíval každý tón, zvuk či ruch, který mi byl jako posluchači předložen k důkladnému rozboru. Cítil jsem povinnost si z tohoto zážitku odnést i něco víc, než jen bolavé nohy a unavené uši, tak jsem víc než poslechem hudby samotné, strávil čas zkoumáním její konstrukce a struktury. Co se avizovaného proma k novému albu týče, pokud zaznělo vůbec něco, vystoupení obsahovalo maximálně fragmenty a jednotlivé skladby byly zcela k nerozeznání. Takto to ale mají nastavené a o pouštění písniček se v jejich případě opravdu mluvit nedá. Ačkoli mají na každý večer pevně dané téma, výsledná podijní improvizace přetvoří základ k nepoznání. Závěrem bych chtěl už jen podotknout, jak velkou mám radost, že jsem něčemu takovému mohl být svědkem. Víc už by mě snad potěšili jen Boards of Canada :).

Prokopovi a zbytku realizačního týmu patří můj hluboký obdiv. Toto potřebovala Fléda jako sůl. Něco takového, jako je ikona experimentální elektronické hudby, tam přes veškerou snahu do středečního večera scházelo. Ještě jednou tedy díky a ze srdce přeji více takových úlovků.

Foto: Leoš [fléda]