Vanessa - Ave Agony: Den, kdy život ztratil koule

S jejich jménem je spojováno slovo legenda, pověst poněkud divných hochů na tvrdých drogách, divoké koncerty, EBM a jiná drsná elektronika, ostnaté dráty kolem pódia, historky o vzájemných fyzických napadeních, porno projekce, fascinace sériovými vrahy i lidskými zrůdami. To byl kult party zvané Vanessa.

29.1. 2010 06:49:54 | recenze | ian

Vanessa - Ave Agony [X Production - 2009]

1. Satanova pomsta, 2. Spolkni ďábla, 3. Chci Zmizet, 4. Ahoj, chcípni!, 5. Mukamba, 6. Fízl na speedu, 7. Nechtěná magie, 8. Den, kdy jsme ztratili koule, 9. Primitiv, 10. Zrcadla, 11. Melodrama, 12. Smrad z lidí, 13. Babylon

Od poslední nahrávky Vanessy, respektive jedné z jejich inkarnací Vanessy Gun uplynulo dlouhých 13 let. Z hubených, pobledlých mladíčků na speedu zbyli jen ti nejsilnější, přibyli další - povětšinou tak trochu pupkatí fotři, kterým je dnes kolem 40 let. Může se vůbec návrat po tolika letech podařit, aby se povedlo navázat kontinuitu (či vytvořit dojem jejího zdání) a aby vše nedopadlo spíš jak nepovedená parodie?

Tak nám Vanesa vydala nové album!

A která, paní Mullerová? Ta Rodného nebo ta Papežova?

Vanessa víceméně navazuje na Samirovu půlku schizofrenního alba Monogamy, něco zbylo i z pozdější Vanessy Gun - rychlé elektro jízdy, EBM mlátičky, můžeme se jen dohadovat, co složil Rodný (temnější, lomené věci plné samplů?) a co Papež (anologové elektro jízdy i akustičtější věci, které ne nepřipomínají jeho předchozí projekt Moimir Papalescu & The Nihilists?). Pryč jsou komiksové příběhy a šílené postavy, kdy do Samira vstoupil duch montéra těžebních naftových plošin. Jakkoliv to zní šíleně, i toto byla Vanessa.

Právě zpěvák & textař Hauser (mimochodem ve výborné hlasové kondici) je to, co Vanessu drží nad vodou a co je důvod, proč je dnes i přes lehce pamětnický sound (produkce Alexander Hacke z Einstürzende Neubauten) důvod poslouchat a jít na koncert. Přistupme na hru, že poslouchání zvrácených příběhů plných deviantů, zrůd, kryplů (Fízl na Speedu), nočních můr a naplno projevených frustrací a úchylek je zábavné. Přijměte pozvání na večírek se sadistickým Mugambou, který, protože nepoznal v domovině zimu, dostal od své milé kabát, a protože nepoznal ani lásku, nechal ji hromadně znásilnit partou HIV.

Pokud vám jako ne zrovna vhodná zábava nepřijde horror plný zmasakrovaných hrdinů, četba Mengeleho životopisu nebo sledování fekál porna, musí se vám Vanessa líbit. Mimochodem, napadá mě jedna paralela. Zatímco James Bond během let začal spolupracovat s Rusy a z orientálně proradných Asijců si udělal přátele a ženy jsou mu rovnocenným soupeřem etc., až ztratil jako věrohodná postava smysl a původní jiskru - svět se změnil a pro starého Bonda dnes není nikde místo... Vanessa se drží toho svého. Zmíněná nešťastná slečna si najde sudánského dealera, protože milovala "tyhle ethno sračky" a milovala i jejich "dlouhý černý hračky", jinde zbude z naivního - "postmoderního děvčete", co poslouchá elektro-disko, prostě z disco-číče, jen ubohá "mrtvá píča", se kterou si vypravěč ještě užije (Spolkni ďábla).

Divní strýčci

Jinde démon Samír úžasně sarkasticky glosuje tento svět (Chci zmizet, Babylon nebo Smrad z lidí) nebo neodvratnost stárnutí, drolení charakteru a měknutí postojů jako v Dnu, kdy jsme ztratili koule: "Den, kdy sis nevzal žádný drogy (i když byly zadarmo)... den, kdy jsi zjistil, že nová hudba stojí za hovno. Den kdy jsi zjistil, že máš spíš... kamarádky.. a nemáš divný hlášky!"

Vanessa obstála, není už taková jako dřív: nejsou to fetem našití grázlíci z ulice, spíš divní strýčci, za které se zbytek rodiny tak trochu stydí, když nečekaně dojdou na Vánoce. Možná je to už i mým věkovým odstupem, ale Ave Agoni mi nepřijde jako tajemná brána někam do nejtemnějších komnat duší Zatracených, spíš jako něco, co mě vlastně svým způsobem baví. Jakkoliv je těžké to vysvětlit.