Pio Squad - Interview: Projížďka vzpomínkami

V souvislosti s českým hip hopem se většinou nezapomene připomenout, že za mnoho nestojí. Mohl bych si to ale tentokrát nechat jako závěrečná trumf s konstatováním, že se jihlavští Pio vymykají. Ale řeknu to raději hned: Interview je z mého pohledu nejlepší české HH album od debutu Supercrooo.

17.6. 2008 07:02:09 | recenze | ian

Pio Squad - Interview [Blind Deaf - 2008]
1. De Puta Madre intro, 2. Pro mý lidi, 3. Život feat. Vec, 4. Radio Míč - Neděle 5. Co si zasel feat. Smif N Wessun, 6. Rodina, 7. Přítel feat. LA4, 8. Studio - Pondělí 9. Hra feat. Dannie + Moja Reč, 10. Šmírák - Úterý 11. Zejtra feat. Zverina, 12. Šampion, 13. Fanda Franta - Středa 14. Fanda rapu, 15. Party u Koneva - Čtvrek 16. Pamatuju, 17. Koupelna - Pátek 18. Já, 19. Dávno už to znám feat. Čistychov + Slipo, 20. Koncert - Sobota 21. Chtěl bych, 22. Patřím, 23. Království

Album jako listování časopisem
Prvotní ideou desky byl koncept "rozhovoru" s fanoušky. Ti měli kapele posílat témata, na které chtěli PS na desce reagovat. Ale z toho sešlo, na mail došly reakce s tématy, která se neukázala jako dost kontroverzní a dost nosná (jsou k dispozici v bookletu), takže se myšlenka změnila.

Album je zpočátku jakoby listování bulvárním časopisem, s titulní obálkou a reklamními slogany typu "Dannie poodhalila své soukromí", samotným CD jako přílohou, editorialem, obsahem, všudypřítomnou reklamou etc. Bulvární stopu na nahrávce zanechal i fiktivní "reportér" z lokálního rádia, který sleduje kapelu na koncertě, ve studiu, v soukromí.

Pio Squad - Interview

My jsme z Jihlavy
Pio Squad jsou hrdinové hip hopu z české periferie, snad je to neurazí, nakonec jejich výkřik lokálního patriotismu "Hajzle, my jsme z Jihlavy, jsme černý ovce města, který nemůžete vyhladit", patří k tomu lepšímu v žánru. Jakoby život na maloměstě (sorry), který sám o sobě není veselý, dovedl PS ke schopnosti rychle se dostat k jádru a zemitě sdělit jen to podstatné.

PS se proslavili svou ironií a pohotovým smyslem pro humor. Ani tady jim moc nešetří, ale snad kromě zmíněných rádiových vstupů, Šampiona a variaci na téma kluci - holky (Hra s hostující Dannie) ji dávkují spíše po lžičkách, jako jsou třeba drobné citace a připomínky českých klasik - "zpátky do dnů", "Jižňák". Z podobně veselého ranku je nakonec i Zejtra, kde se probírají věci, co by se mohly stát: "Zejtra ráno vstanu a opařím se čajem, začnu s tím marodit a vyhodí mě z práce".

Album není vyloženě smutné nebo nedejbože negativní, to ani náhodou, je jen seriózní a dospělé, udělané lidmi, kterým se překulila třicítka a přinesla s sebou témata rekapitulace, účtování, veselých vzpomínek na klackovitá léta, probíraní věcí, které se povedly, které ne a které jsou hlavně dávno pryč a nikdo nikdy už je nezmění. Nakonec stačí za sebou seřadit názvy skladeb, které sami o sobě vypovědí mnohé: Život (hostuje opět skvělý Vec), Co si zasel, Rodina, Pamatuju, Já, Dávno už to znám, Patřím, Království.

Album je uvěřitelné, civilně sdělné a prosté, málokterá výpověď mě v poslední době dostala jako vzpomínání: "Pamatuju, kdy sem se poprvý zamiloval, uviděl Moniku a skoro zkolaboval, tak jsem ji vodpanil a zůstali jsme spolu, za pár let se to posralo a šlo to celý dolů" nebo o kus dál: "Každá ulice tu smrdí mojí chcankou, tady jsem prožil nejlepší s Monikou a Hankou."

Co bude dál?
Trefil se výběr hostů, kdy se volalo hlavně na Slovensko (Moja Reč, NS a Lúzu zastupující Čistychov, Slipo, již zmíněný Vec a řvoun Zverina), bonbónkem je účast brooklynských Smif-n-Wessun na Wichův ne zrovna typický a určitě dobrý beat v Co si zasel.

Nečekal se asi poněkud tradiční zvuk, který se vrací někam před předchozí "futuristické" album Punk is Dead... K zajímavostem tu patří hodně nečekaná účast dětského sboru, hitový funky beat v Pamatuju, refrén opakující se jako o zvěna (Já), nervní piano a sampl ženského hlasu, který připomene produkci Názvu Stavby a kam tedy perfektně sednou Čistychov i Slipo, orientální motivy v Patřím, naechovaná náladotvorná kytara v meditativním Království... Je toho prostě moc, Enemy, Zisk, Matoa a hlavně Dtonate, který dodal beat k cca 10 trackům, odvedli skvělou práci.

Projížďka prázdným městem jako probírání vzpomínek. Album, které, i když se hodně obrací do minulosti, připomíná velké otazníky toho, co přijde. Obstál jsem? Kam patřím? Co bude zítra? Za rok. Tahle tušená budoucnost a naznačená nejistota mě baví nejvíc.